Vyvolali jsme bouři

„Milovat bez porozumění, to není láska, ale jen klam.“
– citace z knihy, str. 166 –

Mimořádný román přibližující historické události válečného běsnění Japonců na okupovaném území dnešní Malajsie.

Malajská autorka Vanessa Chan přichází s ohromujícím příběhem Cecily, která, ač v životě ničím nestrádá, má pocit, že by mohla dokázat víc. Milujícího manžela i děti doslova odsouvá na druhou kolej a do popředí jejího zájmu staví účast na zosnování plánu, jak se zbavit nepříjemných bílých britských okupantů, jež dle jejího přesvědčení zemi sužují dlouhé desítky let. Z jejího chování přímo vyzařuje nespokojenost se zavedenými pořádky. Cecily nesnáší nadřazenost bílých, kterou dávají místním najevo každým svým činem. Osvobození od evropských útrap vidí ve stoupající síle japonské armády.

Z Cecily se stává tajná agentka, jež podlehla krásným řečem o snové budoucnosti charismatickému japonskému špionovi. Společně věřili, že Japonci Malajsko postaví na roveň ostatních asijských států a milovaná země tak bude fungovat jako zcela autonomní, bez cizího vedení. Zbaví se otrokářské práce a vykořisťování, do země přijde blahobyt a lidé budou žít v míru bok po boku s Japonskem, svým osvoboditelem. Jak bláhové představy. Ale pochopitelné, ač rozpínavost a brutalita Japonců mohla těmto snílkům otevřít oči. Tyto vize jsem Cecily vlastně ani neměla za zlé, ale její chování vůči rodinným příslušníkům mi trhalo žíly. A v následných krocích, které učinila, mi tato žena jen dokázala, že si poklidné a šťastné rodinné zázemí opravdu nezaslouží. Bohužel to nejvíce odskáčou opět nevinní.

Nadchlo mne vyprávění příběhu hned ze čtyř perspektiv, šlo o slova samotné Cecily a jejích tří dětí. Omráčilo mne propadnutí alkoholu a následné trpké vystřízlivění jediného syna, emocionální ztracenost starší dcery Jujube, na kterou toho bylo prostě moc a stísněnost nejmladší dcerky Jasmin, jež místo bezstarostného dětství zažívá útrapy, které by ani mnozí dospělí nebyli sto zvládnout.

Autorka v knize rozhodně nechce čtenáře šokovat zvěrstvy, kterými jsou Japonci ve svém válečném počínání proslulí, za to se jí povedlo šokovat událostmi, jež se týkaly naprosto běžných obyvatel. Jak málo stačí a život se lusknutím prstu změní v peklo na zemi.

V knize se velmi okrajově hovoří rovněž o tzv. stanicích útěchy. Z knihy na čtenáře zásadně nedýchne ta hrůza, kdy byly dívky, často ještě před pubertou, unášeny a použity doslova jako „rohožky“ pro japonské vojáky. K tomuto tématu doporučuji načíst skvělý román Williama Andrewse „Dcery dvouhlavého draka“, který se těmto nechutným praktikám věnuje. Na druhou stranu je autorkou poměrně výstižně popsáno zajetí malajských mladíků, jež jsou Japonci využíváni pro budování železnice na hranicích s Barmou.

Upozorňuji, že se závěrem knihy se žádný happyend nekoná. Po přečtení na mne padla ohromná skepse. Morální dno, poblázněnost, vlastní přesvědčení, ale i naděje, láska a přátelství – toho je román plný a nutí k hlubokému zamyšlení. Oceňuji, že se autorka nesnažila příběh nijak idealizovat, ba naopak, podala ho tak, jak bych očekávala, že by se popisované doopravdy mohlo udát. Nezbývá mi, než tuto neuvěřitelnou knihu doporučit!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková