Dým nad Březinkou

„Kde jsi, neboť Tě nevidím, ó Pane.“
– citace z knihy, str. 338 –

Seweryna Szmaglewska vstoupila do bran pekla jménem Osvětim roku 1942 a měla štěstí (?), že jej po třech letech živoření také opustila. Právě díky její nezdolné síle a přesvědčení, že se musí svět dozvědět, co se za pekelnými branami, směle hlásící motto „Práce osvobozuje“, odehrávalo, rozhodla se své nejčernější vzpomínky na pobyt v tomto ďáblově chřtánu sepsat formou pamětí, nebo chcete-li formou historického románu, který vychází pouze a jen z faktů, jež autorka sama buď zažila, nebo na vlastní oči vypozorovala.

Ráda bych se vyjádřila k prologu samotné knihy, protože jsem asi ještě nikdy nečetla dojemnější. Od úvodního slova mi vyhrkly slzy do očí a držely se mojí tváře i dlouho poté, co jsem tento silný příběh dočetla. A že šlo o těžké čtení, je zcela jasné.

Stroze, avšak naprosto výmluvně, se autorce podařilo veškeré dění vylíčit totálně zdrcující formou. Přibližuje čtenáři podmínky, které v Březince panovaly. Podává svědectví o nelehkém každodenním životě vězňů, který byl v zásadě poznamenaný zejména těmito úkony – sháněním jídla a oblečení a bojem proti mnoha nemocem. Ze všeho nejhorší byl nikdy nekončící pocit hladu a nepředstavitelná únava z nesmyslné, fyzicky i psychicky náročné nucené práce, z které se mnohdy vězni vracejí mrtví na hřbetech svých druhů. Hygiena, výživa nebo snad teplé a čisté oblečení? Tyto čtyři pojmy vězni znají jen ze svého minulého života. Do toho všeho se mnozí esesmani rádi pouštěli do týrání vězňů, činili tak abnormálním bitím i trýznivým mučením. Dle slov autorky byl však prý ze všeho nejhorší pohled na šílenství, které se odehrávalo mezi vlakovou stanicí a krematorii.

Že příběh končí pozvolnou evakuací tábora před příchodem spojenců, nás sice může trošku utišit, ale pocit bezmoci vás ještě dlouho neopustí.

Holokaust mě zajímá již delší dobu, vlastně od dob, kdy mi o této hrůzné a nepochopitelné etapě lidské historie vyprávěl dědeček. Knih mám k tématu načtených hromadu, přesto se nikdy nezbavím toho srdcebolného pocitu, který mnou prostoupí při jakékoli zmínce o těchto zvěrstvech. Z každého svědectví mě mrazí po celém těle.

Kniha Dým nad Březinkou je napsána dobovým jazykem, a to pěkně začerstva, autorka je sepsala pouhé 2 roky po skončení války. Všechno v knize je popsáno z první ruky, kdy zášť pracovala na plné obrátky, a to zcela oprávněně. O to cennější jsou tyto bezprostřední výpovědi, ač jsou některá data, tak jako je tomu i případě této knihy s uvedenou statistikou zavražděných hned na začátku vyprávění, nepřesná.

Toto jsou díla, vzpomínky, memoáry, příběhy, na které se nesmí nikdy zapomenout! Nepochopitelné, že toto někdo mohl přežít. Nepochopitelné, že toto je člověk člověku schopen provést…

Román vydalo v roce 2023 nakladatelství Garamond. Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková