„Dřina se snáší lépe než zármutek.“
– citace z knihy, str. 13 –
Děvčátka pokřtěná jako Halfrid a Gunhild se narodila od boku dolů srostlá. Nikomu však nebyly přítěží, na rodné usedlosti Hekne, ležící v odlehlé osadě ve středním Norsku, přinášely radost a smích. A vlastně nejen to, jejich výtvory, které tvořily na tkalcovském stavu, se brzy proslavily a pro statek to znamenalo příjem tolik potřebných financí.
Nemoc, která však zasáhla jednu ze sester, znamenala konec pro obě. Na jejich počest nechal milující otec v místním kostele odlít dva zvony známé pod označením Sesterské zvony. Jejich zvuk byl mimořádně silný a hluboký. Nesly v sobě nejen úder živého srdce a příslib dobrého jara, ale rozezněly se i v případě hrozícího nebezpečí.
Zvony visely ve věži kostela až do roku 1880, kdy spadly do jezera. A právě o těchto událostech a dalším osudu zvonů pojednává první díl zamýšlené trilogie norského autora Larse Myttinga „Zvon v jezeře“, jež v roce 2024 vydalo v českém překladu nakladatelství Argo. A musím podotknout, že ve velice zdařilém překladu, o nějž se postarala Jarka Vrbová.
Vypadalo to, že zvony, a k nim náležící pověst, jsou již všem ukradeny, ale i roky od smrti siamských dvojčat se najdou lidé, kteří vzpomínku na ně ožívají. V roce 1880 je to právě jedna z pokračovatelek rodu Hekne, Astrid, dvacetiletá slečna toužící po vědění a snící i dalekých krajích, o nichž dosud pouze slýchávala.
„Její sny byly jako žebřík, který směřuje vzhůru, ale končí někde ve vzduchu.“
– citace z knihy, str. 20 –
Do života vísky vstupuje horlivý pastor Kai Schweigaard. Tento mladý pastýř prahne po vznešenější církevní kariéře a roky strávené v zapomenuté vesnici ho v jeho plánech jen zpomalují. Až do doby, než pozná Astrid. Ta mu svou otevřenou myslí, všetečnými otázkami a dobrotou srdce dopřává okamžiky dokonalého štěstí, často přesahující dobré mravy, jež by jako sluha boží měl ctít.
Jednoho dne se v zapadlé vísce objeví i student architektury Gerhard. Jeho úkol je jasný – zachytit krásu starověkého kostela, jehož čas se chýlí ke konci kvůli své nefunkčnost. Je plánováno jeho stržení a nahrazení stavbou nového, vhodnějšího chrámu božího. Gerhard si jako jeden z mála uvědomuje, že tato stará dřevěná stavba má nedozírnou kulturní hodnotu, že podobných staveb už mnoho nezbývá, a proto se musí alespoň tato stůj co stůj zachovat. Otázkou zůstává, jak toho docílit…
Poté, co se nalezne kupec, se mocnost rozhodne kostel jednoduše přesunout jinam. Jenže s tím je spojen zásadní problém – kupec trvá rovněž na přesunu Sesterských zvonů, což se pranic nelíbí obyvatelům vesnice, natož dědicům ze statku Hekne! A je to právě Astrid, která se začne za Sestry bít!
Čtenáře čeká vyprávění o drsné a nehostinné severské přírodě, které odolávají jen opravdoví odvážlivci žijící v ústraní od okolního světa. Nezajímají se o výdobytky moderního světa, starají se jen o svá hospodářství. Jejich smyslem života je pouze nekonečná dřina. Je to doba, kdy člověk věřil v nejrůznější přírodní síly a podzemní horské skřítky.
Po přečtení knihy zůstávám jako opařená. Byla to nádherná výprava do doby nedávné, přitom tolik vzdálené. Bavil mě popis různých zvyklostí a obyčejů dodržovaných místními obyvateli, které nedokázal rozbít ani vzmáhající se technický pokrok. Dech mi brala divoká a hornatá norská příroda, která musela být (a stále musí být) nádhernou, přesto tolik problematickou k pohodlnému žití.
Velkým plusem je pro mne fakt, že všechny postavy v příběh mají reálný základ. O to víc je příběh fascinující. Sama miluji veškeré příležitosti k tomu dozvědět se, jak žili naši předci.
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Argo.