Džinové

„Člověk nemá nikdy dost a nikdy se nemůže jednoduše spokojit s tím, jak se věci mají.“
– citace z knihy, str. 101 –

Můžu říci, že první kapitola stěžování si chudáka Turka, co musí dřít v tom krutém Německu, ač mu platí tisíckrát lépe, než co by kdy vydělal ve své domovině, mě dost namíchla. Ale nakonec celý ten úvod měl své opodstatnění, čehož jsem se však dovtípila až postupným vývojem příběhu. A ten měl rozhodně sílu.

Puberťáci, co jsou od dětství zvyklí žít v prosperujícím Německu, se na popud rodičů vrací zpět do své domoviny, konkrétně do Istanbulu, kde pro ně místní užívají slovo almanci. Protože doma pro ně není ani v Turecku, ani v Německu. Nachází se někde mezi, a i to je jádrem velkých trablů. Je nasnadě, že pro všechny tento přesun představuje velkou změnu a hned ze startu je čeká neskutečná jobovka, pokud to tak mohu nazvat.

V jednotlivých pasážích se nám rozkrývá pohled šestičlenné kurdsko-německé rodiny, která je sešněrovaná z naprosto rozdílných typů osobností. Taková různorodost se jen tak nevidí. Autorka příběhem rozevírá palčivou otázku – co vlastně pro jednotlivé členy slovo rodina znamená? A co znamená jeden pro druhého? Říkají jim něco pojmy jako rodinné pouto a rodinná sounáležitost? Co je jeden pro druhého schopen udělat či obětovat? Nebudu zasklívat, že jednotlivé výpovědi mi vyrazily dech.

Rodina Huseyina a Emine je přesně ten typ, kde se káže voda, ale pije víno, kdy starší vyžadují pokoru a vyjádření vděčnosti mladších, a přitom tak sami nikdy nečinili. Jenže ne vše je takové, jak se na první pohled může zdát…

Patnáctiletý Umit je nejmladší z rodinného klanu a přesun i sled událostí prožívá ze všech asi nejbrutálněji, avšak ohledy se na něj neberou. O jeho vnitřním boji, který ho souží k zbláznění, netuší nikdo z blízkých, což mě vyděsilo asi nejvíce.

Sevda je nejstarší z dcer, která původně do Německa neodjela, byla nucena zůstat u babičky. Čekal jí totiž jiný úkol, ten pravý a jediný správný, jak se patří na tureckou dívku – vdát se a založit rodinu. Tahle holka byla však tvrdohlavá jako mezek. Chtěla studovat, stát se podnikatelkou. Proč by sakra ona nemohla dostat tuto příležitost? Nicméně její role je dána tradicí, tak nikoho nezajímaly její touhy, sny a přání…

A pak se to stalo, v patnácti si pro dceru přijel otec a odvezl Sevdu s sebou za rodinou do Německa. Sevda je štěstím bez sebe, konečně si bude moci splnit svůj sen o studiu, ale čtenáři je jasné, že na ni vlastní rodiče chystají nějakou habaďůru. Její odhodlání se mi líbilo. Byla pevná ve svých názorech, uměla vzdorovat.

Nejstarší syn Hakan mi k srdci nepřirostl vůbec, takový ukňouraný namachrovanec, co si myslí, že se všechno točí jen kolem něj.

Obrovská dilemata zažívá i mladší dcera Perihan, asi nejvýstřednější osůbka z celé rodiny, ať už chováním, myšlením, tak samotným konáním.

Všechny děti hledají souřadnice, jak žít, jak svoje životy uchopit. Rodiče na poli výchovy značně selhávají, alespoň co se projevů mateřské lásky, soucitu a vůbec nějaké větší účasti a podpory týče. Rozhodně pro své děti nefungují jako opěrné body. Děti se raději snaží svá trápení, starosti a problémy zneviditelnit, neobtěžovat s nimi ostatní a raději s nimi bojovat vnitřně jako s vlastními démony.

Otec není věčně doma, jelikož tvrdě pracuje, sourozenci se často hádají, a matce, uštěpačné, umečené ženské, se nezavděčí absolutně ničím. Rodinní členové nikdy nezabřednou do rozhovoru, jež by se věnoval intimním, vážným, či jinak důležitým věcem, které jeden druhého tíží, či ho doslova ubíjejí. Vše se točí pouze kolem naučených frází a zvyklostí. Natura Turků a Arabů obecně, je v díle moc krásně ukázána, a to na rodině, která roky žila v evropském prostředí.

Dochází zde rovněž ke konkrétním popisům projevů nedůvěry a nevole Němců vůči přistěhovalcům. Není se co divit, často si za projevy nenávisti mohou sami, většinou jsou však oběťmi ti nejvíce bezbranní. Tak už to na světě bývá…

„Nic není tak nemilosrdné jako vlastní představivost.“
– citace z knihy, str. 160 –

Autorka se vůbec nebojí otevřeně hovořit o silně tabuizovaných tématech soudobé společnosti, o to víc vystupňované ve vnímání samotnými muslimy – sex, drogy, transgender, homosexualita, emancipace, promiskuita, postavení žen a feminismus. To vše v nefalšované kráse.

Ovšem, co mě dostalo do kolen byla závěrečná kapitola, která vygradovala v obrovskou detonaci emocí mezi nejstarší dcerou Sevdou a psychicky labilní matkou. Na jednu stranu chápete jednu, na druhou se snažíte pochopit i důvody té druhé, dohromady si však možná nemají navzájem co vyčítat. Emine odkrývá své nejbolestivější místa v srdci, vysvětluje důvody svých životních rozhodnutí, která měla dopad i na děti. Nic naplat, zastání u dívky, kterou vyhnala s malými dětmi zpět do spárů alkoholika, nenajde. Přitom by si tolik přála změnit svoje dřívější já, změnit toho od základu tolik, až si uvědomuje, že by bylo nejlepší začít žít život od samého začátku a lépe a ten starý jednoduše vymazat. Jenže to není možné. Člověk má pro život jen jednu šanci…

„Kdo je osamělý, je i svobodný, alespoň ve svých myšlenkách.“
– citace z knihy, str. 73 –

Tvrdá realita života, to je podstata tohoto románu. Nic nedostaneme jen tak na zlatém podnose. Předestírá, že ani láska –milenecká, manželská nebo mateřská – není jednoznačně definovatelná a objevuje se v mnoha podobách. Že nic není bílé, ani černé a je jen na nás, abychom našli šeď ve změti nepřehledna. Nejen čtenáře čeká trpké probuzení a uvědomění si, že život není dokonalý a že si jej v mnohých kulturách, a vlastně ani v naší společnosti, neutváříme jen na základě našich pocitů a domněnek, ale je výsledkem působení okolních vlivů, zejména těch rodinných, společenských, náboženských a tradičně kulturních.

Autorka se v knize vrací i ke kurdským kořenům. Nejen těm, které v sobě nesou hlavní hrdinové románu, ale i k těm svým. Proč svůj původ někteří z tohoto etnika raději zapírají a za žádných okolností se k němu nehlásí? Mrzí mě, že příčiny k tomuto jednání byly v románu jen tak ledabyle nastíněny, jistě by zasloužily rozebrat více do hloubky. Nebo naopak bylo záměrem autorky toto téma pouze poodemknout a klíč nechat hledat čtenáře v hlubinách další naučné literatury? I to je možné. Jsem na to připravena.

Že román o rozvrácené rodině přeložila Viktorie Hanišová, mě vlastně ani nepřekvapuje. Na rodinná dramata je právě ona jednou z nejlepších českých autorek! Avšak, co jsem netušila, že se k vlastnímu psaní pohnutých románů věnuje i překládání z německého jazyka, a to naprosto báječně! Bez ní by byl požitek z knihy poloviční. Dílo je to obrovsky přínosné, nutí k zamyšlení. Čtenář dostane nebývalou várku emocí, které v něm budou ještě dlouho vřít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková