Půjčené kopce

Někdy je velice těžké popsat dojmy, které ve vás po přečtení určité knihy zůstanou. Přesně toto je případ dobrodružného románu „Půjčené kopce“, prozaické prvotiny britského autora Scotta Prestona, který u nás vydalo nakladatelství Host a přeložila jej skvělá česká spisovatelka Viktorie Hanišová.

„Nechtěl jsem bejt vždycky farmáře. – Ale stejně jsem jím vždycky byl.“
– citace z knihy, str. 59 –

Atmosféra románu je depresivní, tísnivá a místy mrazivá. Příběh ukazuje, jak těžký umí život být pro hospodáře a farmáře, o to více, když musí v běžném zápřahu řešit nepříjemnosti nejrůznějšího druhu. V anglické Cumbrii se u ovcí vyskytla epidemie slintavky a kulhavky. Malebná krajina jako z pohádky se rázem mění na začouzené kopce od dýmu z pálících se mršin, jež navíc oblast zamořují nesnesitelným puchem.

Sousedy Steva a Williama, drsné chlapy zvyklé na tvrdou dřinu, připravila tato nemoc o všechno. Nejde totiž jen o ztrátu stáda, jde o ztrátu vyšlechtěného druhu, o který se zasloužily celé generace. Jsme svědky zoufalství i nepatrné naděje, že se z toho postižení farmáři vzpamatují. Ti dva, ač nejsou žádnými kamarády, nemají jinou možnost než si vzájemně pomoci, spojit síly a vynasnažit se dát všechno zase do pořádku. Jenže William je hlava skopová a domluvit se s ním na něčem smysluplném je nadmíru náročné, ba až nemožné. William donutí Steva uchýlit se až k nekalým praktikám, které se zvrhnou v krvavá jatka.

Cíl autora se jistě povedlo naplnit – popsat nehostinnou přírodu, která člověku nedá nic zadarmo, přiblížit tvrdou slupku místních obyvatel, kteří nemají čas na zahálku, a tudíž se ani moc nezabývají nějakými emocemi. To může ve čtenáři probudit dojem, že jsou nám hlavní postavy odcizeny, že se jim neumíme dostat pod kůži, jenže pod tu kůži bychom se jim nedostali ani, kdybychom s nimi žili bok po boku.

Mám ráda ponuré knihy s těžkými osudy běžných smrtelníků. Takový život dříve býval, takový život stále někteří lidé žijí. Pro nás měšťáky je to něco nepředstavitelného, klepeme si na čelo, proč se někdo dobrovolně dře do úmoru. Jenže ono takové hospodaření prostě je. Jsou věci, které za člověka stroje neudělají. A navíc, život v horách, v kopcích, na samotách je určitým stylem a vlastně požehnáním pro introverty a samotáře, kteří se navíc práce rozhodně nebojí.

Román není typickým beletristickým dílem, které by se stalo bestsellerem. Ocení ho zejména ti, kteří ví, že život není jen o pečených holubech, kteří by nám létají přímo do huby, že zadarmo ani kuře nehrabe…

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková