Každé dítě je filozofem!

Náhled na základní filozofické otázky očima dětí je velká literární výzva, která ne vždy vychází.
Nejblíže byl snad Jostein Gaarder se svým zfilmovaným bestsellerem Sofiin svět. Nyní se o něco
podobného pokusil filozof práva Scott Hershovitz. Jak se mu to podařilo?

Autor pracuje názornou metodou, a to tak, že filozofické otázky propojuje s vlastní zkušeností.
Přibližuje situace, v nichž figurují jeho dva malí synové a dokládá, tím, že děti mnohdy formulují
odvážné ontologické úvahy, které se jindy objevují výhradně v traktátech univerzitních učenců.

Nejpodstatnější část knihy však není podle očekávání tvořena kosmologií ani teologií, ale etikou.
Rvačka o hračku na pískovišti je zde zajímavě propojena s myšlenkou filozofie práva, povinnost
poslouchat paní učitelku ve škole zase s legitimitou autorit. Hershovitz je liberálně progresivní, což
silně promítá do svých úvah. Neodmyslitelný vliv na jeho pojetí spravedlnosti a rovnosti má
bezesporu i autorovo vědomé židovství, takže kapitola o rasismu, genderu a critical whiteness už
opouští hledání filozofických otázek a podobá se spíše programovému dokumentu politické strany.
Lehce agitační odbočka však knize neubírá na přitažlivosti, právě naopak – Hershovitz zde uvádí na
pravou míru řadu stereotypů a omylů, které v rámci kulturních válek v současné debatě panují.
Nesnaží se být na každou cenu objektivní.

Blaise Pascal, Immanuel Kant, Platón, René Descartes, Robert Nozick. Tito velcí filozofové napříč
dějinami i desítky dalších zasazují autorovy debaty s dětmi do vědecky strukturovaného rámce a
pomáhají základní filozofické myšlenky lépe pochopit. A nebrání se u toho lehkému anglickému
humoru. Pokud by rodič četl knihu společně s dítětem a doplnil jej vlastními vstupy a komentáři,
dovedu si představit, že by text zaujal už děti v předškolním věku. Vzhůru do toho.

Ukázka:
Jak tedy vypadá Bůh? Jako Washington? Woody? Superman? Ani jedno, odpovídají hlavní
monoteistická náboženství. Tři ze čtyř teologů tvrdí, že Bůh v prostoru a čase neexistuje. On prostor a
čas stvořil, takže stojí mimo něj. Až na to, že to ve skutečnosti nejde, protože má-li stát, potřebuje
k tomu prostor. A mimo je také místo. Jde především o to, že Bůh není časoprostorová bytost. To
znamená, že Bůh nevypadá jako nic.
Ale počkat! Nebyli jsme snad stvořeni k obrazu Božímu? A neobjevuje se Bůh někdy v bibli? Většina
teologů vykládá „stvoření k obrazu Božímu“ jako metaforu. Nejde o to, že bychom doslova vypadali
jako Bůh, tedy že by Bůh měl dvě ruce, dvě nohy a břicho přetékající přes opasek. Jde spíše o to, že
máme některé Boží vlastnosti, například schopnost uvažovat.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)