Stezky Nadaných: Odstíny krve

„Člověk musí vědět, že časy mohou být jednou dobré a jednou zlé! A hodný obdivu je ten, kdo je za dobro vděčný a dokáže snášet zlo.“
– Johannes Mario Simmel –

Tak jo, jediné moje políbení s upíří tématikou bylo sporadické koukání na Buffy: přemožitelka upírů. Nechyběla tomu akce a fajn zápletka. Ale nejvíc jsem Buffy záviděla knihovníka – takového sečtělého jsem chtěla vždy poznat, a pak samozřejmě Angela, který byl naprosto k sežrání 😍😍😍. Proto pustit se do čtení prvního dílu plánované trilogie „Stezek Nadaných“ bylo něco naprosto mimo mou komfortní zónu. „Barvy empatie“ mne do děje vtáhly od první stránky a nejinak tomu bylo i v případě dílu druhého nesoucí název „Odstíny krve“.

V druhém díle jsou nám vysvětleny některé souvislosti, jež se nám tak trochu poodhalovaly již v průběhu dílu prvního. Tak například, jak se Michael dal dohromady s upírem? Za jakým cílem se oba ženou?

Michaelova minulost je dost pohnutá. Dramatické události vedoucí k tragickému vyústění osudu celé jeho rodiny nejprve ukazují, že je na vině Kay, nicméně velmi brzy přijdeme na to, že za celou hrůznou rodinnou apokalypsou stojí někdo úplně jiný, někdo mnohem sofistikovanější, nebezpečnější, někdo, s kým si není radno zahrávat. Souvislosti se nám odvíjí stránku po stránce, a to nás nutí číst s napětím dál a dál.

Ani ve dvojce nechybí Selena. To by tak ještě scházelo, když k sobě mají s Michaelem tak blízko. Jako empatička však trpí o to víc, jelikož na sebe začíná nabalovat emoce svých milovaných, což ji činí velice zranitelnou. Naštěstí si je této skutečnosti dobře vědom Kay, jež pro obě zmiňované osoby figuruje jako nenahraditelný kámoš, rádce i ochránce v jednom. Nadto ještě zbývá zachránit ze spárů Pijavice miloučkého Andreje. Kde je mu však konec?

Připravte se opět na pořádnou smršť emocí, pocity se vám budou měnit jako na horské dráze a autorce faaaakt děkuji za okousané nehty! Mimo to se nám odhalí i další pravdy o Nadaných (a ne vždy to byly zrovna pěkné věci)!

Oblíbila jsem si celou partičku z jedničky, a ve dvojce k nim přibyl i Selenin brácha. Opět se potvrzuje pravidlo, že ne vždy je vše tak, jak se na první dojem může zdát.

Neskutečně čtivé, a to ještě jednou podotýkám, že tento typ literatury nevyhledávám. Pro mne byl zážitek ze „Stezek Nadaných“ milionkrát silnější než z nějakého „Čtvrtého křídla“, u kterého jsem zívala nudou.

Opět se v románu našlo pár skvělých narážek, které mě dokázaly rozesmát, například: „pochvala od trenéra byla tak vzácná jako poctivý politik v jakékoli vládě“ (str. 26).

Doufám, že se tato povedená urban fantasy série dostane do většího povědomí čtenářské komunity. Zaslouží si to! Šup sem s třetím dílem.

Denisa Šimíčková