Nepatrná ztráta osamělosti

„Nedívej se na obličej, pozoruj oči. Všechny svaly v obličeji můžeš ovládat, jen svaly kolem očí ne. Ty člověka prozradí.“
– citace z knihy, str. 67 –

V posledních letech vychází velmi mnoho románů z dob druhé světové války, což je velice dobře, avšak příběhů, které se věnují době krátce po jejím skončení, je jako hrachu. Právě jeden takový podává román „Nepatrná ztráta osamělosti“ českého autora Eli Beneše.

Píše se květen 1945 a židovský mladík Petr Stein se vrací zpátky domů do Prahy. Přežil koncentráky i pochod smrti. Domů se navrací s vidinou šťastného shledání s rodiči a starším bráškou. Jenže když zaklepe na dveře jejich bytu, přivítání není nijak radostné…

Petr se probíjí prvními měsíci po osvobození, jak může. Ostatně není v tom sám. Navrátilců je sice málo, přesto se většina z nich nemá kam vrátit. A hlavně za kým…

Zcela bolestně na mne dolehla tíže, se kterou se musí Petr potýkat. Zjišťuje, že o jeho trápení má zájem jen pramálo lidí. Každý má svých starostí dost. A když už se někdo zajímá o jeho prožité válečné hrůzy, ptá se tak, že je to Petrovi nepříjemné.

„Co bylo, už není, co bude, ještě není.“
– citace z knihy, str. 117 –

Petr zjišťuje, jak je těžké najít vlastní identitu, ptá se sám sebe, kým vlastně je a kdo mu může jeho představu potvrdit, když všichni, co ho znali, skončili zplynovaní… Padala na mne tíseň, když se Petr bál radovat z maličkostí, přišlo mu nepatřičné, vzhledem k tomu, že neví, co se stalo s jeho rodiči, aby se on mohl veselit. Pere se s pocitem viny, že přežil. Stydí se za vytetované číslo na předloktí.

Jak čas kvapí, je potřeba, aby se postavil na vlastní nohy. Dosud stále věřil, že se rodiče vrátí a vše bude jako před válkou. Avšak s každým dnem se pravděpodobnost návratu milovaných zmenšuje. Petr ze začátku nevěděl, kam se vrtnout, co si počít dál. Ač si to zprvu nechce přiznat, velkou oporou mu jsou kamarád Izák a židovské děvče se škraloupem na „pověsti“. Ti dva mu dají důvod, proč začít znovu od nuly. Někdo spatřuje budoucnost v komunistické ideji, jiný zase v budování země zaslíbené.

Petr své zážitky z války poodkrývá v příběhu postupně. Velmi pomalu vypouští bolestné vzpomínky, o to víc nakonec na čtenáře celá depresivní atmosféra padne.

Oceňuji, že se autor nestaví na žádnou stranu, nikoho si neidealizuje, ani hlavní postavu. Naopak, vše má své mouchy, nikdo není dobrý, spíše všichni inklinují ke zlobě, případně postrádají tolik potřebnou empatii. Ať už jde o Němce, osvoboditele, či samotné spoluvězně nebo sousedy odvedle.

Román „Nepatrná ztráta osamělosti“ je mistrným dílem o objevování sebe samých v časech, které nedávají jasné odpovědi na ty nejpalčivější otázky. Autor na vás vylije kýbl plný melancholie a pocitu osamění. Nicméně si snad každý po přečtení uvědomí, že se záští a zlobou to daleko nedotáhneme. Že tyto projevy nenávisti ovlivňují zejména naše každodenní bytí, které nám očerňují krev. Proto v temnotě hledejme důvody ne k pomstě, ale důvody, proč a pro koho žít. Není to ponoukání k zapomnění, ale k odpuštění uvnitř sebe. Protože bez smíření a lásky v srdci dokáže být člověk jedovatější než zmije.

Román vydalo v roce 2023 nakladatelství Akropolis. O rok později získal autor za tento román cenu Magnesia Litera za debut roku.

Denisa Šimíčková