Dcera Osvětimi

„A ty, Pane všehomíra sedící na výšinách, to všechno vidíš a mlčíš?“
– citace z knihy, str. 87 –

Toto bylo asi poprvé, co jsem četla o pobytu v Osvětimi očima ženy, která si tímto koncentračním táborem prošla jako malé dítě a tu nepopsatelnou hrůzu navíc přežila. Tole (později se přejmenovala na Tovu) bylo šest let, když Osvětim osvobodila Rudá armáda. V té době v něm pobývala zhruba půl roku. Získala číslo A-27633, za nějž se v budoucnosti nikdy nestyděla, ba naopak. Číslo se stalo důkazem, že „Dcera Osvětimi“ přežila příšernou zkušenost.

Narodila se rok před válkou, nikdy tedy nepoznala svobodu. Smrt, hlavně tu násilnou, vídávala dennodenně. Naučila se přizpůsobit situaci, poslouchat rozkazy a odhadnout náladu svých věznitelů.

„Po všech těch letech je pro mě stále těžké pochopit, jak netečně a mimovolně se vraždy neškodných civilistů páchaly. Jako by to byla jen další tělesná funkce.“
– citace z knihy, str. 36 –

Vypráví o životě v ghettu ve městě Tomaszów Mazowiecký, odkud pocházela, o nucených pracích pro Němce, průběhu deportací Židů do různých KT, nakonec i o svém „odjezdu“ do Osvětimi, pobytu v KT a osvobození, kterého se dožila. Hodně jí ve vzpomínání pomáhala kniha Jizkor, což jsou paměti či zaznamenaná svědectví, na jejichž sestavení se podílel i její otec.

Jako jedna z mála knih obsahuje dost informací i o následné „bitvě“ s mírem a znovu získanou svobodou. Popisuje proces přijetí toho, že je vězeň volný. Jenže popisuje také útrapy při zjištění, že se nemá kam a za kým vrátit. Tola měla jediné štěstí – Osvětim přežila i její maminka. Ta pro mne byla po celou dobu Tolina vyprávění velkou hrdinkou. Za všech strašlivých okolností zůstávala klidná, statečná a racionálně myslící. Nepodléhala panice, emocím. Byla pevná a zásadová. V dceři dokázala probudit smysl pro disciplínu, pozorovací schopnosti a pud sebezáchovy. Nesmírně obdivuhodná žena! Právě díky ní Tola přežila. O to víc mě rmoutilo, jak v nové domovině nemohla najít klid a mír a svým milovaným chřadla přímo před očima.

„Jestli existuje Bůh, tak není spravedlivý a nezaslouží si, abychom ho uctívali.“
– citace z knihy, str. 240 –

Antisemitismus však bujel v hlavách Poláků dál a jejich chování vůči navrátivším Židům do jejich dřívějších domovů bylo drastické, sadistické, odporné. Hlavně z tohoto důvodu se členové Toliny rodiny, jež přežili a vrátili se do rodného města, rozhodli Polsko navždy opustit. Jejich kroky vedly do Spojených států amerických, kde Tola působí pod jménem Tova jako psychoterapeutka v New Jersey. Vypluli lodí General R. M. Blatchford 26. března 1950. To bylo Tole pouhých jedenáct let. Ve stejné době v Americe potkala svého prvního kamaráda, za kterého se později provdala.

Celý život Tolu pronásledoval pověstný osvětimský puch – sirnatý, ostrý, hnilobný pach, ze kterého se zvedal žaludek. Toho se nikdy nezbavila. Vepsal se jí do útrob. Celý život rovněž hrdě ukazovala své vytetované číslo na předloktí. Proč by se měla za svou minulost stydět? Pouze necitelný svět by ji mohl nutit tajit, že se stala obětí válečných zločinů. A já s Tolou plně souhlasím…

Na závěr jen dodatek, že ke knize sepsal předmluvu jeden z nejtalentovanějších britských herců, můj velký oblíbenec, sir Ben Kingsley.

Knihu v roce 2023 vydalo v edici Kontrast Naše nakladatelství.

Denisa Šimíčková