Ada

„Před vlastními kořeny a historií neutečeme.“
– citace z knihy, str. 258

Podobná díla mi vždy připomínají, jak více jsem se měla snažit, dokud byl čas, od svých prarodičů a praprarodičů získat co nejvíce informací o jejich dětství, dospívání, o válečných útrapách a následném komunistickém teroru. Bohužel, byla jsem dost malá a oni už dost staří. Dřív, než mi nastartoval rozum, mnozí, kteří by mohli povídat, zemřeli, a ti, kteří dosud žijí (dvě babičky), nechtějí už na doby zlé vzpomínat, nechtějí si připomínat bolest, která pro nás, rozežranou generaci musí být naprosto nepředstavitelná. Nebudu však ve svých snahách polevovat, protože právě na stará kolena se moje valašská „bábuška“ sama od sebe na procházkách rozpovídává a já někdy nestačím zírat…

Román s názvem „Ada“ české spisovatelky Veroniky Jonášové je inspirovaný skutečným ponurým rodinným příběhem autorčiných rodičů, prarodičů, ale i praprarodičů, čímž hodnota díla vysoce stoupá. V knižní podobě Adu vydalo v roce 2022 nakladatelství Argo, a v případě audioknihy, kterou pak v roce 2024 vydalo Tympanum, byl hlas hlavním hrdinům propůjčen Mirkou Štípkovou a Miroslavem Táborským.

V první dějové lince se píše květen 1945 a nedaleko Olomouce, do vesnice Dolany, přichází „osvoboditelé“ v podobě Rudé armády. Spolu s nimi však do kraje doputuje pravé peklo na zemi. Německé obyvatele zachvacuje panika. Rusové se na osvobozených územích chovají mnohdy jako prasata. Z některých scén se mi nejen svíral žaludek, od některých jsem si musela dát oddech, než jsem vůbec mohla pokračovat dál ve čtení.

Z Olomouce to není daleko ani do Slavonína, kde žije Ada Műller se svým manželem v malém rodinném domečku, který zde kdysi dávno postavili jejich předci. Češi a Němci zde po staletí žili vzájemně v souladu. Během války se někteří Němci nad Čechy povyšovali, ale mnozí byli naopak silnými antifašisty, a dokonce u sebe schovávali tolik nenáviděné Židy. Jenže jak už to tak bývá, mstu odskáčou vždy ti, kteří za nic nemohou. Všeobecná protiněmecká nenávist se šířila rychlostí blesku a najednou se nebral ohled na to, zda byl člověk dobrý či špatný, neposuzovaly se jeho činy konané během válečné vřavy, ale hledělo se pouze a jen na původ!

My sledujeme zejména příslušníky rodiny Műllerových – Ady, jejího muže Franze, a jejich dvou dětí Adelhaid a mladšího neduživého Wilhelma. Sama Adhelaid se ještě před válkou provdala za českého učitele Josefa Nováka, a tím byla uchráněna nejen ona, ale i její dvě děti Aduška a Josífek před strašnou potupou.

Druhou časovou linku ze současnosti tvoří Anastázie, která působí jako pražská televizní reportérka a po pár pracovních i soukromých přešlapech se vrhá do náručí babičky Adušky žijící v Olomouci, kde hledá čas na nabrání nových sil. Když se u olomouckého domu objeví mladý historik pídící se po historii její rodiny, ponoří se společně s ním do pátrání po odtajnění tajemství, která byla po desetiletí rodinným tabu.

Zjištění jsou však nervy drásající. Sudetští Němci z této oblasti byli posláni do internačního lágru v Nových Hodolanech, přezdívaného jako Hodolanské peklo, nebo byli posílání na nucené a tvrdé práce na statky k popuzeným sedlákům, či na odklízení trosek v Olomouci nebo jako výpomoc do českých továren.

Zjara 1946 byli postupně nuceně odsunuti v dobytčích vagonech do Reichu, do své „domoviny“. Majetek i veškeré cennosti jim byly zabaveny. Je asi nadmíru jasné, že ani v Německu z takto příchozích milionů sudeťáků nebylo německé obyvatelstvo nijak nadšeno, nikdo o ně nestál. Viděli v nich břemeno, ohrožení, nebezpečí a další hladové krky. Mezi nimi byla i Ada se synem Wilhelmem. Ti dva měli vlastně štěstí v neštěstí. Byli totiž odsunuti do Bavorska, které spadalo pod americký vliv.

O Hodolanském táboře se roky nemluvilo, jelikož se jeho existence přísně tajila. Stejně tak se nemluvilo o praktikách v něm prováděným na vězních. Z tohoto důvodu má toto dílo nebývale ohromnou přidanou hodnotu. Je potřeba si tyto hrůzy, kterých se nedopouštěli jen Němci na Češích, ale často i odplatou zaslepení Češi na Němcích, připomínat…

„Navzdory všem běžným tvrzením bylo zacházení s Němci (plné nenávisti a pomsty) v Československé republice po porážce třetí říše ve druhé světové válce předvídatelné. Dalšímu soužití bránilo příliš mnoho spáchaného pokoření. Předvídatelné však nebylo, že nucené vysídlení postihne všechny sudetské Němce. Dalo by se předpokládat, že Češi umí rozlišovat. Že tomu tak nebylo, že byli postiženi nevinní, kteří se dokonce v roce 1938 zasadili o další trvání republiky (němečtí sociální demokraté). Že byli vyhoštěni dokonce německy mluvící Židé, že byly na Němcích spáchány ty největší brutality, to se dá označit na zločin.“ – citace z knihy, 238, výpověď Friderica Nathera –

Za poskytnutí audioknihy děkuji Audiotéka.cz.

Denisa Šimíčková