Okamžiky s Otou Pavlem

„Umět se radovat. Ze všeho.
Nečekat, že v budoucnu přijde něco,
co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází
právě teď a v budoucnu nic krásnějšího nepřijde.“
– Ota Pavel, cit. str. 325 –

Arnošt Lustig ve své knize „Okamžiky s Otou Pavlem“ přináší jedinečný pohled na významného českého spisovatele, novináře a sportovního reportéra, s kterým jej spojovala nejen láska k literatuře, ale hlavně vnímání světa. Jejich přátelství bylo nesmírně silné, opravdové, záviděníhodné a s každým přečteným slovem na čtenáře dýchne jeho skutečná velikost.

Jejich přátelství se opíralo o společnou zkušenost, společnou profesi a společnou ctižádostivost. Lustig dojemně vzpomíná na muže, kterého příliš brzy skolila nemoc – Pavel zemřel v pouhých dvaačtyřiceti letech.

„Místa i děje, které se odehrály, nejsou někdy zdaleka tak krásné jako vzpomínky, které nás k nim vážou.“
– citace z knihy, str. 8 –

Čtenář se musí připravit na velmi osobní vzpomínky prostoupené upřímnou láskou, respektem a obdivem. Vzpomínky zahrnují duchaplné rozmluvy, ale řada dojde i na vtipné vsuvky a odlehčená témata. Avšak vše je poznamenáno úbytkem Pavlových sil a později i Lustigovou emigrací.

„Smrtí nejbližších odumře i něco v nás.“
– citace z knihy, str. 44 –

Těmito vzpomínkami, krásnými okamžiky prožitými po boku blízkého kamaráda, vzdává Lustig Pavlovi hold. Za jeho blízkost byl až do svého vlastního skonu osudu neskonale vděčný.

„Kamarádství, na které jsem tak pyšný, jako je člověk vděčný, když ho uprostřed mnoha neštěstí, všednosti a úzkosti existence potká štěstí.“
– citace z knihy, str. 73 –

Lustig zde zmiňuje i prožitá válečná léta v Terezíně. Právě tam se poprvé setkal s Otovými staršími bratry Hugem a Jiřím. Vzpomíná rovněž na transport, který jej odvezl do Osvětimi. Všechny jeho zkušenosti měly na Otu silný vliv. V Terezíně skončil rovněž Otův otec. Pouze Ota s maminkou byli podobných hrůz ušetřeni, avšak Oto se celý život trápil tím, čím se trápili mnozí přeživší – proč jsem byl zrovna já ušetřen? Myšlenky, které mu nedaly nikdy spát a které možná jeho nemoc jen uspíšily a umocnily.

Lustig mluví o socialismu, který od začátku nadšeně s Pavlovými vítali jako naději pro lepší svět. Brzy všichni poznávají, jak moc se ve svých úvahách zmýlili.

„Snad čím horší zkušeností člověk projde, o to náchylnější je chytat se snů.“
– citace z knihy, str. 126 –

Poté, co Arnošt s rodinou zůstal po invazi v roce 1968 v exilu, udržoval s Otou bohatou korespondenci, která však podléhala přísné cenzuře. Oba odluku nesli trpce. Už se bohužel nikdy víc nesetkali a neobjali.

„I pouhou vzpomínkou na něj se cítím bohatý.“
– citace z knihy, str. 321 –

V závěru knihy je uveden obsáhlý doslov Františka Cingera, který Otovu osobnost i dobu, ve které působil, čtenáři ještě více přibližuje.

Letos je to přesně sto let, co se Arnošt Lustig jednoho krásného prosincového dne narodil a k této příležitosti vychází mnoho jeho rozsáhlých románů i kratičkých novel v jubilejním vydání.

O nové vydání knihy se postaralo nakladatelství Mladá fronta. Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Albatrosmedia.cz.