To přece nejsem já

V novém a podmanivém příběhu Marie Aubert „To přece nejsem já“ sledujeme v průběhu jednoho víkendu osud rodiny, jejíž členové nejsou zase až tak v pohodě, jak se před ostatními tváří.

Širší rodina se schází ku příležitosti konfirmace šestnáctileté Linney, která v tu stejnou dobu řeší typický problém puberťačky – vzhlíží se ve starší kamarádce, která s ní ale přestala z ničeho nic mluvit. Linney se hroutí svět, protože se kamarádce svěřila i s těmi nejhoršími fantaziemi a myšlenkami. Bojí se, že budou vyzrazeny. A tak se tím užírá.

Mezitím se nachází manželství jejich rodičů Bårda a Ellen v troskách, ač to Ellen vlastně vůbec netuší. Bård udržuje milostný poměr s kolegyní z práce a odhodlává se kvůli ní svou nynější rodinu opustit. Avšak v hloubi duše vede vnitřní svár s vlastním svědomím. Odešel by totiž ze stejného důvodu, ze kterého kdysi odešel i jeho otec Nils, kterému to však nikdy neodpustil.

Bårdova sestra Hanne přijíždí do rodného města se svou novou přítelkyní. Dává tak na odiv nejen svůj lesbický vztah, ale hlavně novou vizáž. Po letech hledání vlastního já podstoupila úpravy, které měly změnit vnímání její osoby, jenže stále každý na její nedostatky poukazuje.

Hanne mi přišla nejvíce nevyrovnaná. Chybělo jí sebevědomí. Ve své hlavě je naučená vnímat jen své nedokonalosti. Působí velice nejistě, má pocit, že vše, co dělá je špatně. Chyby nehledá na ostatních, ale pokaždé sama v sobě. Jenže kolikrát je právě v tom zakopaný pes?

S rodinou se vracíme do minulosti tak, abychom pochopili nejen jejich způsob uvažování a chování, ale abychom si mohli udělat obrázek o tom, jak příšerně lehce se člověk celý život dokáže přetvařovat. Někdy je k tomu donucen okolnostmi, někdy to dělá vědomě a rád, z vlastního přesvědčení, aby v očích druhých vypadal lépe a laskavější, než ve skutečnosti je!

Děsil mne nejen rozkol mezi rodiči, ale zejména nevraživost mezi sourozenci. Následné porovnávání, kdo je na tom vlastně hůř, mě zcela odrovnalo. Takové vztahy se mi vyloženě příčí.

Román je také o tom, jak se bojíme, zda obstojíme v něčem tak nejistém, jako je láska – ať už kamarádská, milenecká, rodičovská nebo sourozenecká. Přejeme si být pro naše nejbližší těmi nejlepšími, ale být nejlepší je děsně subjektivní věc. Co v očích jednoho může vypadat jako dokonalé, v očích druhého odráží ony možné zkaženosti.

Román „To přece nejsem já“ analyzuje tíživé rodinné vztahy, které každého čtenáře donutí zamyslet se nad těmi vlastními. Třeba někomu kniha otevře oči…

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Knihy Dobrovský.

Denisa Šimíčková