„Když se dost dlouho díváme i na ten nejošklivější obraz, začneme v něm vnímat jistou krásu.“
– citace z knihy, str. 15 –
Výše zmíněná formulace však neplatí pro Ilsu, německou dozorkyni SS v koncentračním táboře a manželku Karla Otto Kocha, velitele tábora Buchenwald, známou pro své zvířecí manýry.
Polský autor, právník Max Czornyj, opět nezklamal. Jeho román „Bestie z Buchenwaldu“, který u nás vyšel v roce 2023 pod značkou Kontrast, pojednává o jedné z největších zrůd druhé světové války, jež okolí mátla svou okouzlující tvářičkou. Podařilo se mu podat příběh zrodu téhle stvůry naprosto dech beroucím vyprávěním, ze kterého se čtenáři doslova kroutí střeva v těle a při těch nejnechutnějších scénách pocítí nutkání jít zvracet. Čtivo je to šokující a doporučuji jen otrlým! Zvolení vyprávění v ich-formě tomu navíc dodává ještě šílenější říz – jako by Ilsa promlouvala přímo ke čtenáři! Brrrr, mrazení po těle vás neopustí po celou dobu čtení.
„Přirozenost nás všech je bídná a odpudivá. I kdybychom chtěli kdovíjak, žádná krása v nás není. Dokážeme ze sebe vykřesat vznešené instinkty, abychom tím imponovali jiným, kteří jsou stejně falešní a pokrytečtí.“
– citace z knihy, str. 150 –
Po zatčení v roce 1947 byla před americkým vojenským soudem v Dachau odsouzena k doživotí a nutno dodat, že ani tehdy svých činu nelitovala. Ba naopak, nebyla si absolutně vědoma vlastní viny, vlastního přičinění skonu a mučení lidí v táboře, protože je brala jako podřadnou rasu, které je nutné se zbavit. Ovšem protože byla těhotná, čekal ji směšný trest čtyř let. Nechutné. Ihned po porodu jí bylo dítě odebráno.
„Člověk se od krávy liší pouze v tom, že svou bolest (při porážce) dokáže zachytit koktavými slovy.“
– citace z knihy, str. 209 –

O pár let později byla zatčena znovu a tentokrát byla západoněmeckým soudem usazena do cely ženské věznice v Aichachu na doživotí. Jako naprostý zbabělec se v září roku 1967 oběsila na prostěradle. Její ostatky byly uloženy do anonymního hrobu.
Autor si v závěru díla pokládá stejnou otázku, jaká při samotném čtení vyvstala i v mojí hlavě. Jak se stalo, že se z roztomilé dívenky, dcery obyčejného dělníka, stala extrémně rafinovaná a sadistická zrůda, již pohled na utrpení, krev a bolest vězňů vykouzlil úsměv na rtech a cítila z něj nesmírně potěšení, ba až uspokojení? Aktivoval se v ní snad nějaký gen zla? A tkví takový gen v každém z nás, jen je jeho působení potlačeno vnějšími vlivy?
„Existoval-li kdy křik, který byl slyšet na celém světě, byl to křik mučených nevinných obětí, které zemřely její rukou.“
– citace z knihy, str. 271 –
Na závěr dodejme, že táborem Buchenwald prošlo na čtvrt milionu vězňů. Zemřelo jich zde téměř 60 tisíc. Po válce zde Sověti drželi německé vojáky a členy protikomunisticky zaměřených organizací.
Rozhodně doporučuji přečíst i další díla tohoto talentovaného autora.











