Žena průkopníka: příběh lobotomie

Román „Žena průkopníka: příběh lobotomie“ se odehrává v době, kdy ženy bojovaly za svá práva, homosexualita byla hodna k odsouzení a pohrdání a žena v řídící funkci byla naprostou raritou. Takováto vzdělaná a tvrdě pracující žena však měla svůj osud povětšinou předem zpečetěn. V osobním životě byla odsunuta na pomyslnou druhou kolej a málokterá nezůstala starou neprovdanou a osamělou pannou.

Toto naštěstí není případ Ruth, která pochází z velmi zámožné rodiny, jež se, v důsledku hluboké ztráty, zasadila o založení moderní Emeraldinovy nemocnice v New Yorku, která je určena pro duševně choré. Jedná se o prvotřídní výzkumné a léčebné zařízení, kde se Ruth snaží pomáhat lidem s jejich psychikou a usnadnit trápení jak pacientům, tak i jejich rodinám. Pryč jsou časy, kdy jsou Freudovy praktiky považovány za průkopnické. Nemocnice se snaží nalézt jiné, mnohem efektivnější metody k léčbě šílenství.

Je to právě psychiatr a neurolog Robert Apter, který se jednoho dne uchází o místo v tomto špičkovém zařízení – má své vize, nápady a je odhodlán nalézt to, co hledá za každou cenu. Rozhodně mu nechybí zapálení pro věc. S Ruth navíc vytvoří krásně sehraný pár nejen v pracovním prostředí, ale i v soukromí. Avšak, jak tvrdím, psychiatr pídící se po mrtvolách, jejíchž mozky by mohl podrobně zkoumat, nemůže být nikdy zcela normální. O tom se brzy přesvědčí i Ruth. Při svém manželovi stojí pevně a oddaně za každé situace, ale i jí nakonec dojde, že nastal čas zasáhnout proti neskonalému zlu, kterého se její milovaný na pacientech dopouští.

Příběh to byl perfektní. První polovina vás seznámí s hlavními hrdiny a není možné, abyste si Ruth nezamilovali. Tato část knihy je rovněž nutná pro pochopení následných činů a událostí, ke kterým později dojde. Popisování průběhu samotné lobotomie, a toho, jak k ní její objevitelé přistupovali, bylo naprosto fantastické a zároveň i nervy drásající.

K psychiatrii jsem svým způsobem měla dlouhý čas dost blízko. Mamka v jedné takové léčebně strávila celý profesní život. Je jasné, že i já, její dítko, jsem nejrůznějšími případy zůstala poznamenaná. Musím říci, že mnohé popisované situace v knize jsem si uměla docela živě představit a nejhorší je, že tomu není tak dávno, co se tyto barbarské metody na pacientech běžně prováděly. Naštěstí i v této oblasti již společnost došla k jisté humánnosti, ačkoliv věřím, že by se našli lékaři-nadšenci, co by neváhali ani minutu vyzkoušet nějakou tu zvrhlost i dnes. V zájmu vědy, ve jménu pokroku, samozřejmě…

Není nejmenších pochyb, že je v románu řeč o jednom z nejhorlivějších propagátorů lobotomie (dříve označovanou jako leukotomie) Walteru Freemanovi. Ten jako vůbec první provedl lobotomii v USA v září roku 1936. Frontální a následně i transorbitální lobotomie se poté začaly uplatňovat jako zázračné metody chirurgie, schopné vymýtit řadu jinak neléčitelných duševních onemocnění a nezvladatelné výbuchy hněvu. Za pozvolným úpadkem lobotomie stojí až objev antipsychotických léků.

Toto je rozhodně kniha, která vám otevře oči!

Denisa Šimíčková