Rozhovor se Štefanem Horákem

Štefan Horák je policista a spisovatel původem ze Zlínska, který však v současné době žije a slouží v Brně. Od roku 2020 slouží u kriminální policie, nejprve v Praze a poté v Brně. Má dvě děti a chuť psát od gymnaziálních let. Roky služby na ulici formovaly jeho vnímání světa a předurčily okruh námětů pro tvorbu zachycující příběhy lidí z polosvěta. Rád píše, fotí, čte a cestuje. Často ho najdete na střelnici se zbraní v ruce.

Řeknete nám něco více k Vaší práci u policie? Bylo Vaším klukovským snem stát se příslušníkem ozbrojených složek?

Já jsem nikdy neplánoval jít k policii. Už na gymnáziu mě bavilo psaní a vlastně až když jsem začal psát, tak jsem si uvědomil, že mi služba u policie dává neskutečně mnoho námětů a zkušeností pro psaní. A k policii jsem se dostal vlastně úplnou náhodou, prostě jsem si udělal vstupní psychotesty a pak mi volali, kdy chci pokračovat v přijímacím řízení. Jenže já v té době jel na rok do Skotska za prací, a tak jsem k policii nenastoupil. Když jsem se vrátil, hledal jsem práci a vzpomněl si na policii a za dva měsíce jsem nastupoval. Policii jsem znal jen z vyprávění strýce, který sloužil v 80. letech a vlastně už to byla úplně jiná „firma“. Chci říct, že jsem nenastupoval z nějaké dětské touhy, nebo zápalu, avšak vždy jsem policii respektoval a vážil si její práce.

Vyrůstal jste na Zlínsku. Jak jste se ocitl v Praze a později v Brně? Bylo pro Vás těžké opustit Moravu?

Vyrůstal jsem ve Slavičíně a v Lipině u Valašských Klobouk. V Praze jsem se dostal ke kriminální policii, což byl můj sen. Do Brna jsem z Prahy odešel po pěti letech, šel jsem za dětmi.

Co pro Vás psaní znamená obecně?

Psaní je pro mě seberealizace a koníček zároveň. Od dětství mě to táhlo ke čtení a psát jsem začal brzo, někdy ve třetím ročníku gymnázia. Dlouho jsem potom nepsal a začal jsem zase až u policie, protože jsem chtěl zachytit příběhy, které jsem znal a bylo mi líto všechno tohle prožité zapomenout. Občas si „Modrou košili“, která tuhle dobu popisuje, otevřu a připomene mi to ty pověstné staré časy. Hlavně jsem měl štěstí na vynikající učitele češtiny už od základní školy, na pana Rudolfa Sudického, paní Marii Mentlíkovou a Ivana Sedláčka na gymnáziu. A samozřejmě mě k četbě vedli rodiče a od čtení je ke psaní blízko.

Žánr, který píšete, tedy temné thrillery z podsvětí, romány s true crime prvky zaměřující se na trestné činy těch nejznámějších českých sériových vrahů, napovídá, že Vás v tvorbě dost ovlivnila právě práce u kriminální policie. Je tomu tak, nebo má ta touha odhalit skrytou tvář zla kořeny někde úplně jinde?

Díky službě u kriminální policie vím, jak lidé mimo zákon fungují, jak přemýšlí a jak se chovají. Vždy se snažím do svých knih přinést něco nového, ne jen strohý popis konkrétních případů. U policie člověk pozná různé věci, zlo a neštěstí je časté a člověk časem otupí. Zase se na to umím dívat bez emocí. I když někdy nastanou chvíle, kdy je toho moc a na člověka to jednoduše dolehne. Taky studium starých spisů je zajímavé, vidím, jak se měnily kulisy, ale práce zůstala v podstatě stejná.

Co říká na Vaši zálibu psát zrovna tento druh literatury Vaše rodina? Ptám se proto, že například můj manžel má trošku problém už jen s tím, že čtu válečnou tématiku, případně právě true crime. Hodně lidí rovněž vychází z toho, že když něco takového čtete a detailně se o dané téma zajímáte, nejspíš nebude úplně normální. Jaký je na to Váš pohled?

Moji rodiče jsou lékaři, tak jim tyhle věci nepřijdou nijak hrozné, se smrtí se potkávali v práci běžně a vlastně jediný zádrhel mám v tom, že synovi je devět let a chtěl by si ode mě něco přečíst, ale zatím nemůže.

Jaký čtenář jste Vy osobně? Čtete často? Po jakém typu literatury nejčastěji sáhnete?

Asi jako každý autor čtu rád. Když mě kniha chytne, čtu rychle. Nicméně je pravdou, že psaní bere spoustu času, a tudíž ve finále nečtu tak moc, jak bych chtěl. Mám rád historické romány, literaturu faktu a samozřejmě knihy s policejní tématikou. Teď jsem sehnal od Carla Leviho knihu „Slova jsou kameny“ a „Kde si sa vydala, tam si mlieko pýtaj“ od Júlie Marcinové a zatím intenzivně myslím na to, kdy se k nim dostanu.

Proč jste se rozhodl vydat svou první knihu pod pseudonymem N.P.? Jaké důvody Vás k tomu vedly? Má zkratka nějaký hlubší význam? A proč další knihy vychází již pod Vaším civilním jménem?

N.P. znamená zkratku „neznámý pachatel“, takto začíná většina policejních spisů a přišlo mi to tenkrát pro mou prvotinu nazvanou „Modrá košile“ vhodné. Ostatně jsem nepočítal s tím, že knížek napíšu víc.

Měla jsem čest přečíst si některé Vaše knihy. Dýchá z nich na mne až hrůzostrašná atmosféra. Zejména u „Spartakiádního vraha“ jsem měla při popisech jeho uvažování husí kůži po celém těle. Proto mne velice zajímá, z čeho jste při psaní jeho vnitřních monologů vycházel? Měl jste přístup k nějakým policejním spisům, z kterých jste čerpal, nebo šlo čistě o Váš tvůrčí um se do vraha vcítit?

Měl jsem spis z Archivu bezpečnostních sborů v Kanicích, za což bych chtěl archivu poděkovat, a k tomu jsem vyhledával nejrůznější rozhovory nebo pořady, které s Jiřím Strakou byly dostupné. Pak jsem se snažil jeho vnitřní svět popsat co nejvěrnějším způsobem. Ale že mi bývalý vyšetřovatel, pan Jozef Doucha, který byl u několika výslechů s Jiřím Strakou přítomen, řekne, že jsem se trefil výborně, považuji čistě za náhodu a štěstí. Spíš jsem se bál opaku.

Proč jste se rozhodl ukončit příběh „Spartakiádního vraha“ ve chvíli, kdy si vyslechl obvinění? Jistě by mnohé čtenáře zajímalo, jak to s ním bylo dále.

Nechtěl jsem psát o vyšetřování, protože tam bych se určitě netrefil, hodně lidí si to pamatuje a bál jsem se, že popis nemůže být věrný.

Dočetla jsem se, že spolupracujete na pořadu České televize. Povíte nám o tom více?

S ČT jsem spolupracoval na tvorbě jednoho z dílů pořadu „Rozpleteno“ s tématikou dětské kriminality s režisérkou Olgou Dabrowskou a kameramanem Asenem Šopovem. Byla to skvělá zkušenost a uvidím, zda budu ve spolupráci pokračovat. V internetovém televizním archivu ČT (iVysilani.cz) je dostupný ke shlédnutí pod názvem „Vyvržené děti“.

Asi před patnácti lety jsem byla svědkem, kdy můj kamarád zachránil tonoucí dítě z bazénu. Všichni jej od té doby pokládáme za hrdinu. S dítkem udržuje kontakt dodnes, ale sám tento čin nevnímá jako něco výjimečného a hrdinského. Vím, že jste byl v roce 2011 oceněn cenou Salvátor právě za záchranu lidského života. Co se tehdy stalo a jak na tento akt pohlížíte vlastníma očima?

Dnes už s humorem. Podařilo se nám s kolegou vytáhnout mladého muže z kanálu, který hrozil vytopením vodou. Paradoxně to byl jeden z klientů policie a nevěřil jsem, že toto ocenění dostanu.

Máte kromě psaní ještě nějaké další koníčky a vášně, kterým věnujete svůj drahocenný čas?

Rád jezdím na kole, střílím, chodím po horách. Určitě bych se věnoval více věcem, ale jsem omezen časem.

Na závěr nám prozraďte, na čem momentálně pracujete. Na co se můžeme těšit?

Nyní pracuju na knize o Vladimíru Tekverkovi a bude to další ze série true crime. A taky mám rozepsány další dvě knihy jako můj dlouhodobý projekt. Ovšem netuším, zda je vůbec někdy dokončím, a tak to raději neříkám 😊.

Moc Vám děkuji za rozhovor. Osobně doufám, že si čas na psaní zmiňovaných dalších knih najdete a budu Vám držet palce jak v profesním, tak osobním životě.

Štefan Horák je autorem tří krimi románů, které napsal pod pseudonymem N.P: „Modrá košile“ (2019), „Stoka“ (2021) a „Princezna z nádraží“ (2023). Pod svým civilním jménem mu vyšly u nakladatelství XYZ true crime knihy o nejznámějších československých sériových vrazích: „Stodolovi: manželé smrti“ (2024), „Já, malý bůh“ (2025) a „Spartakiádní vrah“ (2026). Další jsou v přípravě.