Co bude po nás?

Převratný text, který poprvé vyšel před více než deseti lety, nám v aktualizovaném vydání opět nastiňuje kontroverzní, ale smysluplnou cestu k řešení klimatické krize – svět bez lidí. Zatímco antropocentricky tato myšlenka vůbec nedává smysl (k čemu je zdravá planeta, když ji pak nemůžeme využít?), environmentální hledisko je velmi inspirativní. A autor svými pečlivě vyargumentovanými fakty dokazuje jednu věc – za zhoršující se klima může člověk.

Co se tedy stane, kdyby jen tak ze dne na den zmizeli lidé? V několika bezprostředních desetiletích paradoxně asi katastrofa. Weisman v této souvislosti zmiňuje zejména jaderné elektrárny a uložiště vyhořelého radioaktivního paliva, kde by bez péče lidí, a tedy i přísunu elektrické energie, hrozily masivní úniky do životního prostředí. Ekosystémy by se rovněž musely vyrovnat s invazivními druhy, které se daří likvidovat jen díky permanentním lidským zásahům. Na druhou stranu autor ukazuje, jak velkou převahu příroda stále nad člověkem má. Třeba vybudování New Yorku na skále protkané řekami podle autora vyžadovalo extrémní úsilí spojené s odvodem říčních toků do kanalizací, i tak je ale nutno nonstop využívat stovky čerpadel, bez nichž by se ulice Manhattanu či stanice metra zaplnily vodou. Podobná analogie je použita také u kapitoly o Panamském průplavu. Ten vyžadoval tisíce hodin práce a miliony dolarů, přičemž by stačilo pár let a působení vody, půdy a větru by způsobilo opětovné spojení obou amerických kontinentů.

Spousta fenoménů Weisman zmiňuje jako nevratných. Přestože mají třeba plasty mnohem menší poločas rozpadu, než uran či plutonium, jejich množství v oceánech je již tak enormní, že se dostalo v podobě mikroplastů do potravních řetězců a jejich cirkulace v tělech živočichů je ještě otázkou stovek let. Málo pravděpodobné je také opětovné rozšíření živočišných druhů, které člověk téměř zdecimoval. Třeba jistý druh holubů, které obývaly sever Ameriky, čítal ještě před pár stoletími miliardy jedinců, nicméně jejich snadný lov způsobil zhroucení celé populace.

Úkol, který lidstvo čeká, není snadný. Sociální inženýrství v podobě politiky jednoho dítěte například v Číně vedlo k tomu, že se děti rodily ilegálně a mnohdy žily ve strašlivých podmínkách. A lze vůbec regulovat natalitu jinak, než v kontextu brutálního totalitního režimu? Na druhou stranu, po překročení hranice deseti miliard lidí dojde k vyčerpání planetárních zdrojů, což v kombinaci s klimatickou změnou a politickou nestabilitou povede k možná ještě větším tragédiím. Řešení nastiňuje sám autor: žít klimaticky zodpovědně. Přidat by se možná dalo i: změnit paradigma nekonečného růstu a konkurence a místo toho nabídnout solidaritu a udržitelný rozvoj. Extrémní porodnost je průvodním jevem kultury chudoby. Možná to lidstvo dlouhodobě bere za špatný konec.

Ukázka:
Až se rozpadne městská dlažba, usadí se ve spárách semena plevele rozfoukaná z Central Parku větrem. Hořčice, jetel a svízel přítula se v dnešních poměrech nemohou rozšířit daleko, protože se v pravý čas objeví pracovníci údržby, kteří plevel vytrhají a zaplní trhliny. Ve světě bez lidí však nebude nikdo, do by bez ustání záplatoval. Po plevelech bude následovat nejživotaschopnější exotická dřevina ve městě, čínský pajasan žláznatý.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)