Černý kos

„Tu největší temnotu tvořili lidé sami. Nikdo jiný.“
– citace z knihy, str. 322 –

Naprosto famózně sepsaný český thriller „Český kos“ z let osmdesátých, kdy se pátrá po ztraceném chlapci, který jakoby se propadl do země. Vyšetřování se nikam nehne a my se postupně dovídáme, proč tomu tak je. Někdy je vše propojeno se vším a jen ten nejodhodlanější blázen, který nemá co ztratit, může zkusit štěstí postavit se režimu, který si dělá, co se mu zrovna zlíbí a hodí. Obyčejný člověk může jen těžko hledat zastání. Pro teplé místečko byli někteří papaláši ochotni zaprodat svou duši, prodat vlastní matku, tak co by si vzali na úplně cizím člověku…

V roce 2023 se setkává Roman s Tomášem za tragických okolností, které otevírají staré, ale stále mokvající krvavé rány. Společně s nimi poodhalíme tajemství, které se celou dobu románem táhne jako černočerná tma.

Co se nesmí autorovi upřít je jeho um vyšperkovat psychologické aspekty jednotlivých postav. Propracovanost charakterů je až zarážející. Díky tomu se čtenář dokáže ihned zorientovat mezi dobrem a zlem, udělá si obrázek o povaze hlavních hrdinů a děj, jež odsýpá jako hodinky, tak utíká neskutečně rychle. Ačkoliv je atmosféra hrůzostrašná, napětí a potřeba zjistit, jak bude příběh pokračovat, jak to celé dopadne, nás nutí číst dál a dál. U samotného únosu jsem ani nedutala. Udělalo se mi až fyzicky zle.

Pocit marnosti a nepředstavitelné bolesti na mě padal s každou vzpomínkou matek zmizelých dětí, pocit neskrývané nenávisti ve mně vzbuzoval samotný únosce, autorem nechutně vykreslený tak, že mi vstávaly chlupy po celém těle, jen co se objevil na scéně. Pocit totálního zmaru ve mně zanechal chlad vyšetřovatelů, jejich nezájem zpracovat důkazy tak, jak by si zasloužily. Proč? To zjištění mi hnulo žlučí. Objevení se zásadního bodu zlomu potvrdil, jak závažně se s některými oběťmi táhne tzv. stockholmský či posttraumatický syndrom.

Přiznám se bez mučení, že se v ději našly scény, které jsem musela přeskočit. Cokoliv, co se týká týrání zvířat mi nedělá vůbec dobře a tady je toto násilí na bezbranných němých tvorech vykresleno natolik hmatatelně, že bych z toho několik nocí nejspíš nespala.

Jiří Klečka zasadil příběh do svého rodného kraje, místa v románu zmiňována, jsou mi blízká, a i to byl jeden z důvodů, proč mi kniha nešla odložit z rukou. Nicméně hlavní roli hraje fakt, že je „Černý kos“ nesmírně čtivým a napínavým příběhem, jež je inspirován krutými skutečnými událostmi.

„Některá monstra jsou sice skutečná, ale hrdinové – díky Bohu – také.“
– citace z knihy, str. 387 –

Pro mne se román stává jedním z nejsilnějších českých psychologických thrillerů, který jsem kdy četla. Jedno vím jistě, tuhle si dám rozhodně i v audioverzi!

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková