Rozhovory se sériovými vrahy: Největší zlo světa

aneb proč tahle kniha není o fascinaci vrahy, ale o studené pitvě lidského zla

Existují true crime knihy, které staví na šoku.
Pak jsou takové, které těží z morbidní fascinace.
A pak je tu Christopher Berry-Dee, který jde úplně jinou cestou: mluví s monstry bez snahy je omlouvat, démonizovat nebo z nich dělat celebrity.

Rozhovory se sériovými vrahy: Největší zlo světa nejsou lehké čtení.
Ne proto, že by autor tlačil na brutalitu – ale proto, že neuhýbá před tím, jak banální, chladné, primitivní a prázdné zlo často je.

Koncept: mluvit, ale nekývat

Berry-Dee je kriminolog a investigátor, ne senzacechtivý novinář.
Rozhovory s pachateli nejsou vedeny proto, aby čtenář „pochopil jejich bolest“.
Jsou vedeny proto, aby bylo možné rozklíčovat vzorce myšlení, racionalizace a sebeklam.

Autor neobhajuje, nešokuje zbytečně a nesoudí emotivně. Snad v jediném případě odsouzeného vraha Williama George Heirense se pouští na tenký led, zda opravdu Heirens zavraždil dvě chicagských žen a zrzavě blonďaté šestileté děvče.

Místo toho nechává vrahy mluvit. Klade přesné otázky a odhaluje, jak děsivě normálně jejich mysl funguje.

A právě to je nejznepokojivější.

Galerie zla bez efektů

Kniha se věnuje několika sériovým vrahům, mezi nimi například:

• John Wayne Gacy – klaun s maskou normality, který odděloval „to, co dělá“, od „toho, kým je“
• Kenneth Bianchi – manipulátor, který se pokouší zodpovědnost rozředit mezi osobnosti
• William George Heirens – vrah, jehož případ otevírá otázky viny, nátlaku a systému
• John David Guise Cannan – chladná absence empatie a naprosté popření odpovědnosti
• Patricia Wright – připomínka, že zlo nemá pohlaví ani stereotypní podobu

Berry-Dee u každého případu ukazuje něco jiného:

• popírání
• racionalizaci
• narcismus
• prázdnotu
• nebo děsivou banalitu motivů

Tohle není „kdo byl nejhorší“.
Tohle je jak různé podoby může mít totéž zlo.

Největší hrůza: absence emocí

Kniha není brutální popisy.
Je brutální tichem mezi slovy.

Vrazi mluví o činech bez lítosti, bez emocí, často bez skutečného pochopení, proč se ptáme. Z textu čtenáře mrazí.

A Berry-Dee nedělá chybu, že by se je snažil „zlomit“.
Nechává je mluvit – a tím odhalit sami sebe.

Čtenář si uvědomí, že:

nejděsivější není násilí, ale to, jak málo pro ně znamenalo.

Styl: suchý, klidný, profesionální

Text není literárně ozdobný.
A je to správně.

Styl je věcný, analytický a místy až chladný jako moje recenze.

Autor ví, že jakákoli emocionalita by byla kontraproduktivní.
Tady nejde o to cítit.
Tady jde o to vidět.

Není to kniha pro každého

Buďme upřímní.

Tohle není true crime pro „zábavu“ ani není čtení před spaním natož kniha, po které se cítíš lépe.

Je to kniha, která tě zneklidní. Donutí přemýšlet o povaze zla a připomene, že hranice normality je někdy až děsivě tenká.

Vašek Okapa