Divadelní Flora 2013 – Navigation Song DB303

Mé první představení na sedmnácté Divadelní Floře nedoprovázelo štěstí. Polské taneční divadlo mělo přivést hru Closseness, ale nakonec přišla změna a zahráli svou novinku, která měla ve Varšavě premiéru v sobotu jedenáctého května.

Teatr tańca Zawirowania byl založen v roce 2004 jako vůbec první repertoárové taneční divadlo ve Varšavě. Původní tvorba divadla vycházela z tradičních forem klasického tance a až v roce 2007 se přetransformovali na soubor moderního tance, který klade důraz na emoce v pohybu a jejich zobrazování prostřednictvím tance. Teatr tańca Zawirowania tvoří talentovaní tanečníci se základy z různých tanečních forem – od klasického tance, přes současný a jazzový až po pantomimu.

Inscenace Navigation song DB303 odkazuje na tradici tzv. navigačních skladeb. Byly to písně, které popisovaly přístavy a vodní cesty a jež pro rybáře námořníky sloužily jako nástroj pro určení polohy. Hra přináší průlom v pojmech humanismu Erasma Rotterdamského a myšlenky „nových Evropanů“ v práci Stephana Zweiga. Představení je složeno z osobních zkušeností choreografa izraelského původu Irada Mazlila, který se narodil v Kanadě a nakonec se usídlil v Polsku.

Hudba

Téměř celých padesát minut doprovází hudba, jež vyjadřuje stav mysli, a která je tvořena především houslemi a klavírem. Hluboké tóny navozují negativní emoce, které ještě povzbuzují trhané pohyby tanečníků. Když na chvíli hudba přestane hrát, divák si oddechne. Až nepříjemná hlasitost hudby, tóny poskládané za sebou tak, že má divák-posluchač chuť utrhnout si uši. To vše podporuje přání, aby byl už konec.

Světlo

Práce se světlem je v této inscenaci propracovaná do nejmenších detailů. Palec nahoru musím dát za LED světla, tvořící hranici jeviště, jež osvětluje tanečníky zespoda. Tato světla se rozsvítí kdykoliv se tanečníci zastaví a polemizují. Mimojiné se zde pracuje s barevným (modrá, oranžová) bodovým světlem a reflektorem osvětlující celé jeviště.

Rekvizity a práce s nimi

Již na začátku inscenace poznáme, že práce s rekvizitami zde bude styčným bodem. Na jevišti vidíme velký černý kvádr, před jevištěm červeně osvětlenou lodičku visící na provázcích, které slouží k posouvání lodě. Vedle jeviště je nachystaná červená látka a dřevěná deska. Pozorný divák si všimne odloženého trička, ručníku a bílých šatů.

Hned v úvodu představení stojí tanečnice na černé bedně a jeden z tanečníků posouvá červeně svítící lodičku po provázcích. Za doprovodu vysokých ženských vokálů deroucích se z reproduktoru tanečnice zvedá bílé trojúhelníkovité plátno ve tvaru lodní plachty ke stropu. Vokály přestanou hrát a vystřídají je zvuky trubiček, do kterých tanečníci foukají. Podobným stylem práce s rekvizitami představení pokračuje. Tančí se kolem nich, zabalují se do látky, oblékají se, svlékají, přenášejí je, chodí po nich.

Práce s tělem a prostorem

Jak se dá u tanečního divadla předpokládat, choreografie je do posledních detailů promyšlená, tanečníci vnímají nejen hudbu, ale také rytmus, sami sebe a plně využívají prostor. Každý z tanečníků se pohybuje podle svého temperamentu. Pomalu, rychle, s vypláznutým jazykem. Celé představení jsem však měla pocit, jako bych navštívila buď hodinu dance jógy nebo jsem byla svědkem záchvatu padoucnice. Choreografie byla velice podobná různým polohám, které se v józe cvičí a tanečníci dělali pohyby s milimetrovou přesností nebo se pohybovali do rytmu hudby jako by měli epileptický záchvat, mávali rukama, nohama, hlavou. Celý výstup doprovázely v pár obrazech i slova z knihy Stephana Zweiga. Tanečníci je volali směrem k publiku během pohybových kreací a navzájem si odpovídali.

Celá inscenace na mě působila depresivním dojmem. Pohyby tanečníků byly povětšinou trhavé a tudíž jsem postrádala pocit klidu, který mi často taneční divadlo předává. Celý tento dojem podpořila agresivní hudba, což nespravilo ani působivé svícení či propracovaná choreografie. Bohužel toto představení musím zaškatulkovat do krabice „již nikdy více“.

Redakce