
Pokud vás zajímají podrobnosti ohledně tzv. „Akce K“ a „Akce Ř“, pak jste sáhli po jedné z nejlépe zpracovaných publikací na toto téma. K Akci K došlo v noci ze 13. na 14. dubna roku 1950, během niž bylo zlikvidováno 95 českých a moravských klášterů a zatčeno 915 mnichů ozbrojenci StB, SNB a Lidových milic. Nutno podotknout, že v tomto roce působilo v Československu 1 503 řádových bratrů. Za celou akcí stál generální tajemník KSČ Rudolf Slánský.
Kdo již přelouskal náročný, avšak naprosto dechberoucí román „Bíla Voda“ Kateřiny Tučkové, bude na vyprávění z této knihy s názvem „Řehole“, kterou vydalo nakladatelství Kniha Zlín, připraven, kdo doposud nečetl, bude znechucen nejrozsáhlejším zatýkáním božích poslů v českých dějinách.
Beze slova vysvětlení se někteří z řeholníků ocitli v internačních táborech, kde přežívali v hrůzných nelidských podmínkách. Jiné museli násilně narukovat k vojenským jednotkám Pomocných technických praporů, případně nastoupit do dělnických profesí. Čekala je buďto tvrdá manuální práce na polích, nebo v továrnách. Kdo by čekal, že je tímto věc uzavřena, šeredně se mýlí. Následoval totiž justiční proces s předem připravenými výpověďmi řeholníků, jehož výsledkem byly rozsudky s vysokými tresty. Odsouzeni byli za vyzvědačství, rozvratnou protistátní a vlastizrádnou činnost a organizování ozbrojeného převratu.
Pro ženské osazenstvo klášterů byla připravena Akce Ř. Zde to měli soudruzi o něco složitější. Přeci jen řeholnice běžně pečovaly o svěřence zdravotních a sociálních ústavů. Kdo by jejich záslužnou práci zastoupil? I přesto bylo v červenci a v září téhož roku převezeno přes 4 tisíce jeptišek do tzv. sběrných či centralizačních středisek. A právě tato publikace vypráví příběhy některých z těchto hrdinek.
Cílem obou akcí bylo rozdělit jednotu řeholních komunit a přinutit členy k jejich opuštění. To se však komunistům nepovedlo. Řeholníci i řeholnice projevili nezlomného ducha, stáli si za svým přesvědčením, nikdy svou víru neopustili. Naopak je tato neblahá situace o to více semkla a sami ještě s větší intenzitou přimkli k Pánu.
„Největší zlo komunismu spočívalo v tom, že nám bral to jediné, co jsme v danou chvíli měli – víru.“
– citace z knihy, str. 57 –
Příběhy v knize jsou silné, soustředí se na životní pouť řeholnic. Vzpomínky na nejhorší období – zkoušku víry v podobě perzekuce v době totality, jsou prokládány hřejivými prožitky z dětství a studií. Text je doplněn o sérii dobových fotografií, seznamem použité literatury, a lexikonem pojmů, které by čtenáři nemusely být tolik známy. V knize byly použity výpovědi z audio nahrávek a obrazový materiál z databáze „Paměť národa“.
Velice mne zaujalo svědectví o péči o hluchoněmé děti v době před druhou světovou válkou, kdy tehdejší ředitel ústavu zakazoval používat znakovou řeč a uznával pouze výuku zaměřenou na odezírání ze rtů. Nebyly dovoleny žádné posunky. Hřeje mne u srdíčka, s jakou ochotou a oddaností se řádové sestry věnovaly péči o potřebné. Taková obětavost se dnes už jen tak nevidí.
To, co řádovým bratrům a sestrám komunistický režim nachystal, bylo trestuhodné, nicméně všichni přijímali svůj osud s pokorou a obdivuhodnou trpělivostí. Budiž nám jejich síla a odhodlání inspirací…
Za recenzní výtisk děkuji Albatrosmedia.cz.