Poustevníci v tajze

„Člověk je ve vesmíru jen zrnko prachu. Na Zemi však touží po štěstí, po radostech, velkých i malých.“
– citace z knihy, str. 237 –

Nakladatelství Garamond přichází s jedinečnou publikací s názvem „Poustevníci v tajze“ ruského novináře a ekologa Vasilija Peskova, v níž čtenáře seznamuje s životem jedné rodiny žijící desítky let zcela odloučeně od jakékoli civilizace v nehostinném prostředí ruské Sibiře. Kde se tu vzali? Co je zde přiválo? A proč odmítají veškeré výdobytky moderního světa?

Za všechno může car Petr Veliký a jeho náboženský útlak, či spíše nucené liturgické změny v obřadech. Důvodům se autor v díle věnuje dopodrobna, za což jsem byla ráda. Šel mi až rozum z toho, co jsou lidé ve jménu víry ochotni udělat.

Rodina Lykovových šokovala svět, když její příslušníky nalezli v létě roku 1978 geologové během svých prací v terénu. V doslova nepropustné krajině si na odlehlém místě u řeky Abakan postavili svépomocí primitivní dřevěnou chýš. Žili z toho, co si sami vypěstovali, nebo si nasbírali či ulovili v lese. Všechny pomůcky potřebné ke každodennímu životu si vyráběli sami. Potomci nikdy neviděli žádného jiného člověka. Dokážeme si tedy představit ten šok, když k nim přistoupili geologové a později autor reportáží, který se pídil po podrobnostech jejich doslova pravěkého stylu života v hornaté oblasti Západního Sajanu.

„Příchod lidí znamenal pro nejmladší Lykovovy něco podobného, čím by pro nás byl přílet pověstných létajících talířů.“
– citace z knihy, str. 95 –

K rozdělání ohně používali křesadlo, ke svícení používali louče, oblečení si tkali z konopných nití a jehla pro ně představovala obrovské bohatství, jež bylo nutné opatrovat jako oko v hlavě. Z konopných nití vyráběli i provazy a sítě pro chytání ryb. Mluvili archaickou staroslověnštinou, neustále se modlili a odmítali jakýkoli světský život – peníze, zákony, dokonce i jídlo a zvyklosti moderního světa. Neznali sůl, v létě chodili bosky, v zimě v botách z březové kůry, kterou vyplňovali usušenou bahenní trávou. Nádobí si vydlabali ze dřeva a vodu ohřívali tak, že do nádoby s vodou hodili rozžhavené kameny.

Léta zde byla příliš krátká, zimy naopak dlouhé a kruté, někdy tak, že hlady jedli slámu, koženou obuv, kůru stromů či březové pupence. Pozoruhodné, fascinující. Co už tolik fascinující nebylo – chýš nikdy neuklízeli, nemyli se a oblečení si prali jen ve výjimečných případech.

„Obejít se bez soli, bylo to nejtěžší. Hotová muka.“
– citace z knihy, str. 66 –

Autor o rodině pravidelně publikoval novinové články, později vše spojil do souvislého textu, doplnil o neméně zajímavé fotografie a vydal v knižním podání. Českého vydání jsme se dočkali díky překladu rusisty Václava Štefeka.

Čtení je to opravdu zajímavé. Nutí nás zamyslet se nad tím, kolik takových lidí po světě žije – v oblastech, které jsou stále neprobádané a nepropustné, a přitom uprostřed ničeho, v drsných přírodních podmínkách, může existovat vcelku spokojený život…

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková