Literatura ze sedmi tisíc ostrovů

Kdo z vás někdy četl román či povídku od filipínského autora či autorky? No, les zvednutých rukou to nebude, ani hájek. Na českém knižním trhu totiž doposud nic uceleného nevyšlo. Argo si však řeklo, že když už, tak pořádně a ve spolupráci s filipínským velvyslanectvím připravilo velmi obsáhlou sbírku Kuřata v hadí kleci zevrubně mapující současnou filipínskou prozaickou scénu.

Výběr jednotlivých povídek není náhodný. Autoři se snažili o co nejdůkladnější průřez jak žánry, tak autory. Vedle realistického minimalismu se tak lze setkat i s fantasy či LGBT tématikou, u autorů je zařazena mladší i starší generace, v souboru jsou autoři žijící na Filipínách i autoři exiloví, speciální kategorii pak tvoří místní čínská menšina, jejíž poetika je určitým způsobem specifická.

Určitý kontrast mezi autory lze vidět právě na tradiční, často venkovské literatuře a na literatuře městské a exilové. Tradiční autoři často tematizují tradice, jejich literatura je silně poetická, spirituální, vnímá přírodní cykly, všímá si síly komunity a rodiny. Dobře si toho můžeme povšimnout třeba v povídce Zeď Lin-ni Šueje. Komunita chudinské čtvrti je víc, než zákon, jemné vztahy mezi starousedlíky nelze pochopit pomocí paragrafů a odcizeného jazyka boháčů. Nebo povídka Problém s Entengem, tam se autorka zabývá tradičními léčiteli.

Na druhou stranu, druhý typ literatury často chápe Filipíny a jeho specifika jako exotiku. Autoři zdůrazňují kontrasty mezi západním světem a filipínskou tradicí a nezřídka se v jejich povídkách objevuje silný sociální podtón, kritika konzumu a chudoby. Už první povídka Kuřata v hadí kleci popisuje krizi přátelství mezi dvěma spolužáky, z nichž jeden je syn majitele firmy. Listy v dešti Miguela Syjuca pro změnu ilustruje návštěvu Filipín jakoby z ptačí perspektivy, kdy autor fascinovaně popisuje zdejší klima, mentalitu lidí i chudobu.

Kniha, která svými tématy až nápadně připomíná témata evropské literatury, je pro sběratele světové literatury nezbytným dílkem skládačky.

Úryvek:

„Sleduj tu loďku,“ říká bratr. Posílá list strouhou, kde deště vytvořily čilý proud. List rychle odplouvá ke garáži, kde se voda rozlévá, a tam zpomaluje a vznáší se na klidné hladině. Zvolna krouží středem louže. Představujeme si, že je to plachetnice, naše plachetnice, a probádává pokojně moře. Sedíme přede dveřmi našeho domu a přístřešek pro auto nás bezpečně chrání před deštěm. Sedíme na schodu a vedle nás roste keř s malými listy. Jsou zaoblené a hluboké jako kánoe a můj bratr dva utrhne. Jde to trochu ztuha, nechce se jim.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)