„Každá generace má pocit, že ta druhá to dělá špatně. A obě mají pravdu.“
– citace z knihy, str. 8 –
Ne každý má štěstí na harmonické vztahy v rodině, ne každý se soustředí na budování příjemného souladu mezi nejbližšími členy rodiny. Když se tzv. „trhne“ dítě, je to smutné, ale děje se, když se však „trhnou“ rodiče, je to, dle mého názoru, mnohem horší situace. Žádný vztah nemůže být idylickým bez otevřené komunikace, vzájemného respektu, citlivosti a empatie.
Na každém vztahu se musí pracovat. Jak děti dospívají, utváří se v nich nejen vlivem rodiny, ale i vlivem prostředí, ve kterém vyrůstají a ve kterém tráví většinu svého času, názory a postoje vůči okolními světu, a víme, jak se můžou tyto postoje lišit od rodičovského pohledu. Občas mohou mít pravdu děti, občas jejich rodiče, občas obojí. Každá generace vidí svět jinak, a to na základě prožitých zkušeností a nabytých vědomostí.
Jak se navzájem pochopit tak, abychom po sobě zbytečně neštěkali, zachovali si respekt a bez zbytečného jitření emocí a výčitek si vyslechli druhou stranu? Přesně na toto cílí nová publikace české autorky Fanny Santorové s názvem „Jak se vyznat ve vlastních rodičích: příručka pro dospělé děti“ z produkce nakladatelství Grada.
Pomocí reálných příběhů a modelových příkladů se autorka snaží čtenáři nabídnout možnosti, nástroje a postupy, jež mohou dopomoci k lepší komunikace, nastavit hranice a překonat ty nejběžnější mezigenerační nástrahy vyvěrající mnohdy až do nepěkných konfliktů.
„Respektování individuálních rozhodnutí dospělých dětí je klíčem k udržení zdravých a vyvážených vztahů mezi rodiči a dětmi.“
– citace z knihy, str. 19 –
Konflikty vznikají především tam, kde byli naši rodiče zvyklí zasahovat nám radami v dětství a dospívání. Když tyto rady přetrvávají a rodiče na nich trvají i v dospělém věku svého potomka, který už ale za svůj život přebral plné otěže a odpovědnost, nedělá to dobrotu a je nutné nastavit hranice únosnosti. Problémy nastávají v různých oblastech – když si rodiče chtějí zachovat přílišnou kontrolu nad životem dítěte, kritizují jeho vzhled, životní styl, výběr partnera, zaměstnání, následně i výchovu vnoučete. K nepochopení dochází mnohokrát v politických názorech či životních hodnotách (co bylo důležité pro ně už nemusí být tolik určující pro nás). Za mě je nejhorší, když rodiče potomkovi předhazují, že je někdo lepší než oni sami a tím dochází k nepříjemnému srovnávání. K dalšímu zoufalému nedorozumění dochází při vyvíjení tlaku a nadměrném očekávání, jež nám rodiče (vědomě či nevědomě) předhazují a my je nejsme schopni nebo ochotni naplnit. Jak rodiče, tak dospělé děti musí pochopit, že vztahy a životní volby se mění. Je nezbytné si toto přiznat a přizpůsobit tomu svůj postoj.
Jako úplně poslední možnost řešení konkrétního problému je odluka. Tu si snad nepřeje ani jedna strana, avšak když dojde na situaci, jež vyčerpává jednoho nebo druhého, dostává se do stavu frustrace, stresu, nepohody, pak není jiného řešení. Třeba právě ona odluka otevře zúčastněným osobám oči…
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Grada.











