Čas vrahů: anatomie zla a naděje 20. století

„Když přestaneme rozumět minulému zlu, staneme se slepými vůči tomu, které se teprve tuší, roste ve slovech, probublává v předsudcích a nenávisti.“
– citace z knihy, str. 11 –

Publikace českého žurnalisty Petra Nutila „Čas vrahů“ s podtitulem „Anatomie zla a naděje 20. století“ analyzuje mechanismy zla. Hledá odpovědi na to, kde se v nás lidech bere a co může být jeho spouštěčem.

Když Dante Alighieri vymyslel své peklo a Hieronymus Bosch zdůrazňoval pekelný boj v podobě nejhrůznějších druhů mučení, těžko mohli tito pánové tušit, že ne až po smrti se dostane hříšníkům trestu božskou spravedlností, ale už za života, v plné realitě, vytvoří lidské plémě to pravé peklo na zemi, kde se s ďáblem setkají dokonce i těla a duše nevinných. Jsou to sami lidé, kteří vymysleli inferno tolik výkonné, důmyslné, organizované, efektivní, mechanicky stále vylepšované, logisticky perfektně zajištěné a byrokraticky přesné! Dante věřil ve spravedlivý odraz viny v trestu, jenomže v koncentračních táborech ani v sovětských gulazích nic takového neexistovalo.

V úvodní části se autor zamýšlí nad dopady úžasných vědeckých a technický vymožeností, medicínských inovací a dalších mimořádných objevů pro lidstvo. Jak krásná myšlenka, že veškeré tyto vynálezy a pokroky dovedou společnost k dokonalosti, ke světu bez hladu, bídy a nemocí. Jak utopickými se však tyto úvahy na počátku 20. století staly! A rovněž víra v nejrůznější modly, charismatické diktátory, náboženství či ideologie se ukázaly jako liché.

Jak se takový totalitní systém vůbec zrodí? A co je potřeba k jeho udržení? Jak funguje propaganda a na čem její úspěch stojí?

„Největší zločiny nevznikají z barbarství, ale z idejí, které ztratily lidskost.“
– citace z knihy, str. 23 –

„Totalitní ideologie se nikdy nešíří násilím, ale fascinací. Přichází s vizí nového začátku. Zlo se zrodí tiše.“
– citace z knihy, str. 44 –

Jak jsme na tom teď? Věříme, že jsme se konečně poučili, že totalita, násilí a ideologie patří minulosti, že svět směřuje k jednotné, mírové a prosperující budoucnosti. Že nám novodobé technologie usnadňují každodenní život. Každému inteligentnímu jedinci dojde, že tomu tak není. „Zlo nikdy nezmizelo, jen změnilo tvář“ (str. 20). Ale nadějí zůstávají obyčejní lidé, jež ve všech dobách projeví svoje hrdinství… A takových jedinců nebylo nikdy málo!

V druhé části nazvané Anatomie zla se autor zaobírá nejmasovějšími vrahy v nablýskaných uniformách za druhé světové války, prohnilými ve svém nemocném uvažování, ale i obyčejnými pěšáky, z nichž se stala vraždící monstra. Zde se autor pokouší popsat lidské duše v okamžicích, kdy se bortí, lámou a proměňují do obludných rozměrů.

Následující třetí část je přesným opakem té předchozí. Poukazuje na fakt, že i v těch nejhorších časech temna prosvítají záblesky naděje, dobra, lidskosti, slušnosti i ochota obětovat vlastní pohodlí, dokonce i vlastní život ve prospěch někoho jiného, blízkého či cizího. Tady se člověk zlu dívá přímo do očí a veškerou svou silou se mu vzpírá. Rozhodne se mu nepoddat, nemlčet, neregistrovat a plnou vervou mu vzdorovat.

„Paměť je dost možná to poslední, co nám zbylo, mezi minulostí a jejím možným návratem.“
– citace z knihy, str. 11 –

V závěrečné části autor představuje několik psychologických experimentů a výzkumů zkoumajících temnou stranu lidského ducha, například test poslušnosti, experiment Milosrdný Samaritán nebo Stanfordský vězeňský experiment. Kapitolu uzavírá zajímavým zamyšlením, jak postupovat v dnešní době zahlcené informacemi, tak, abychom se sami nezamotali do víru dezinformací, chaosu, apatie a pocitu osamění.

Autor pokládá mnoho zajímavých otázek a snaží se na ně rovněž nalézt odpovědi. V zásadě mě nutil hloubat nad jednotlivými výroky a pasážemi. Každým sdělením čtenáře utvrzuje, že nic není jen bílé a nic není jen černé. Žádné konání nelze odsoudit mávnutím ruky. V situacích, ve kterých je to možné, musíme vždy v prvé řadě použít zdravý selský rozum.

Jak již bylo řečeno v mnoha jiných knihách – každá generace se musí za vlastní svobodu a pravdu postavit sama, protože zkušenosti z předešlého boje se vytrácí spolu s těmi, kteří se ho účastnili. Kolik memoárů o rozpínajícím se lidském zlu bylo sepsáno, a přesto k němu stále inklinujeme. Každá starší generace kroutí hlavou nad tou, která ji následuje. Když se dějinné události vědomě zkreslují, překrucují, bagatelizují, nebo cíleně mažou, je to známka úpadku společnosti…

Na závěr si zkusme sami odpovědět na zásadní otázku: Proč se dějiny pořád opakují?

„Skrze bolest může člověk vyrůst – pokud pochopí, že v ní může být úkol nebo hodnota.“
– citace z knihy, str. 9 –

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Grada.cz.

Denisa Šimíčková