Temná historie evropského kolonialismu

Kdyby se objevila čtenářská výzva „Kniha, jejíž děj se odehrává na hranici Alžírska a Nigeru“, titul Vyhlaďte všechny ty netvory by byl žhavým kandidátem. Strhující román na pomezí cestopisu a eseje střídá příběhové roviny, kdy na jedné straně sledujeme osudy utlačovaných národů na konci 19. století, na druhé straně prožíváme se Svenem Lindqvistem strastiplnou cestu nehostinnou Saharou.

Informace, že s koncentračními tábory přišli poprvé Britové během Bůrských válek, je relativně známá. Ovšem o pozadí kolonizace černého kontinentu, řádění evropských imigrantů v Tasmánii či vytlačování indiánů anglosaskými osadníky toho víme poměrně málo. Lépe řečeno, nechceme vědět. Jak zdůrazňuje autor knihy, dokud se genocidy původních obyvatel neodehrávaly v srdci Evropy, budily kontroverze pouze v intelektuálních kruzích. Konec 19. století poznamenaný boomem Darwinovy evoluční teorie žel lidským právům a demokracii příliš nepřál.

Nepříjemnou pravdu přináší kniha ve své poslední třetině. Vysvětluje, že Hitlerův nacismus nebyl ničím jiným, než pokračováním teorie lebensraumu, která byla vlastní všem „evropským civilizacím“ násilně zabírající území na jiných kontinentech. Německo mělo prostě jen tu smůlu, že zdroje na africkém kontinentu už byly drancovány Brity, Belgičany a Francouzi, museli tím pádem napadnout své evropské sousedy.

V závěru knihy se autor řečnicky zamýšlí, jaké důsledky z tohoto poznání vyvodit, což je možná nejsilnější podnět k diskusi. Postavit v bývalých koloniích pomníčky? Omluvit se během zasedání Evropského parlamentu? Existuje vůbec něco, co může vrátit život všem těm vyhlazeným národům? Nedostatkem textu může být pro řadu čtenářů častá odbočka k románu Srdce temnoty, k němuž autor hledá paralely. Pro ty, kteří zmíněný román nečetli, bude jeho neustálé připomínání spíše otravné.

Ukázka:
„Ta tráva je mi povědomá z vápencových teras na Ölandu i opuštěných gotlandských lomů. Ten kraťoučký řídký porost tak září, že mě pohled na něj naplňuje čirou radostí. Uprostřed pustiny sedíme vedle sebe namačkaní jako sardinky – tělo na tělo, dech na dech. Útlí tuarežští mladíci s dlouhými tmavými řasami oblečení do měděno fialových hávů se halí do neprostupného ticha. Cestující vedle nich jsou zase bodří, samá legrace, pozadí jim přetékají přes lavici a jejich kypré ženy září všemi barvami. Tyhle divochy měl Darwin na mysli, když mluvil o tom, že je my, civilizovaní běloši, vyhladíme? To je dost těžké si představit, když spolu sedíte v jednom minibusu.“

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)