Dcery dvouhlavého draka

„Když se nepoučíme z historie, jsme odsouzeni k tomu ji opakovat.“
– George Santayana – str. 386

Autor románu „Dcery dvouhlavého draka“ William Andrews se nechal inspirovat skutečnými příběhy korejských dívek, které se nedobrovolně staly ženami pro útěchu, a to nejen pro potěchu bezcitných japonských uzurpátorů, ale i amerických příslušníků armády. Autora téma zaujalo především z toho důvodu, že sám se svou ženou adoptoval korejskou dívku. Korejské historii následně zcela propadl a jeho dílo je naprosto odzbrojující. Volným pokračováním je pak autorova nová kniha nesoucí název „Dračí královna“, která je věnována významné osobnosti korejské historie, císařovně Mjongsong.

V románu, který nás zavádí do Koreje, se prolínají dvě časové osy – a přítomnost s dobou druhé světové války a roky po ní následující. Paní Hong vypráví své vnučce svůj strastiplný životní příběh.

Sestry Suhi a Čehi jsou povolány z rodné farmy na nucenou práci do továrny na boty. Japonci potřebuji každou ruku, která jim přispěje ke zničení nepřítele – Američanů. Bohužel, život pod nadvládou krutých Japonců není žádný med, o čemž se brzy přesvědčí i obě sestry. Žádná továrna na boty je nečeká, to byla jen velmi krutá blamáž. Ocitnou se na místě, které se nazývá kidžičchon, neboli stanice útěchy, kde budou sloužit pro potěchu vojáků. Stanou se z nich wianbu, ženy pro útěchu. Jejich ponížení však nebylo pouze tělesné, bylo jim odňato dokonce i vlastní jméno a tím se jejich ponížení zdvojnásobilo.

Válka končí a Čehi se v návalu naděje na lepší budoucnost své i svého národa pouští do budování nové Koreje. Tápe v tom, co je opravdu správné a dobré pro zem a její obyvatele, kteří toho tolik zakusili, na druhou stranu spoléhá na cizí lidi, což většinou nekončí šťastně. Čehi zažívá opravdovou lásku, kterou jsem jí upřímně přála. Když se však sen o sjednocené Koreji, která se stala pouhým pěšákem v partii světových supervelmocí, zhroutí jako domeček z karet, musí se Čehi postavit opět na vlastní nohy a prchnout ze severní části do té jižní. Poprvé se setkává s Američany a poznává, že ne všichni jsou takoví hrdinové, jak je o nich proklamováno.

Příběh je zdrcující a rozhodně není vhodný pro slabší povahy. Opět kus historie, která nám zůstala dlouho skrytá. Někdy přemýšlím, kolik toho ještě nevíme… O čem dalším nemáme ani tušení… Ano, je snadné si říci, že nás to raději ani nezajímá, raději nevědět… Ale zavírat oči před krutostí, kterou po celém světě páchá člověk na člověku, je nutné brát v potaz. Nesmíme žít v blažené nevědomosti a nestarat se o nepravosti, které jsou páchány na druhých. Naopak o nich musíme mluvit více a více.

Děkuji všem spisovatelům, kteří se nebojí na trh přijít se šokujícím příběhem a tím více, pokud jde o příběh pravdivý, nebo ze skutečností vycházející. Nikdy se takovou tvorbou nezavděčí masám, ale osloví ty čtenáře, kteří před hrůzami nezavírají oči. I tak věřím, že je nás dost. A jsme to právě my, co se musíme zasloužit o další šíření těchto příběhů…

Román vydalo v roce 2021 nakladatelství Mladá fronta.

Denisa Šimíčková