„A na své černé klisně tryskem ujíždí noc a trousí po poli modravé klasy.“

Jan Werich pro mě vždycky byl ztělesněním gentlemana – vyzrálého muže s charismatickým hlasem, který poznal svět a ochutnal život se vším, co k němu patří. Jako člověk, který v sobě má životní moudrost, a přesto si nehraje na ctihodného občana s vycházkovou holí, naopak je pro každou srandu a umí přesně navážit vhodnou dávku humoru k dané situaci. Jan Werich byl totiž jednak profesionálním hercem a komikem, který žil divadlem, a jednak také neobyčejně plnohodnotným člověkem, který vnímal svět kolem sebe a zarputile si stál za tím, co mu připadalo důležité. Byl to člověk nesmírně společenský a výmluvný. A to se odráželo v jeho tvorbě.

V roce 1970 byly natočeny zvukové záznamy z rozhovorů o jeho životě, které vedl se svou dcerou Janou. Zatímco si Jana připravila stěžejní otázky, které chtěla tomuto velikánovi české umělecké scény položit, on si při vyprávění vždycky vzpomene na nějakou perličku, kterou se zatoulá kus od původní otázky. Na konci vzpomínky se ale jakoby z nenadání vrací svým myšlenkovým vlakem zpět k původní otázce a odpovídá. Posluchač už ale neslyší jen odpověď v rozhovoru – to je ryzí vzpomínka, která mu přímo vyvstává před očima.

Jana se ptá na všechny zásadní události v otcově životě: Jak vlastně vzniklo Osvobozené divadlo? Čemu se věnoval Werich, zatímco se Voskovec sdružoval do spolků, jako byl třeba Devětsil? Cože? Šťouchal poklidně kulečník? To jsou mi věci. Takové je mládí velkoformátové ikony českého divadla? Nuže, tedy z jiného soudku: co další člen spolku, Jaroslav Ježek? Jaký by jeho příběh a proč je o něm tak málo slyšet? No a vůbec – jak ono to vlastně tenkrát doopravdy bylo s tou emigrací? O tom všem vypráví tento velký charismatik svému zvídavému dítku a připojuje mnohé drobné historky pro zasmání – jako třeba vzpomínku z třešňového sadu s Vlastou Burianem nebo příběh o koktavém telegramu z Ruska. No řekněte, už jste někdy v prostřed noci dostali ko-ko-kok-ta-vej te-tele-telegram?

Osobně se nebojím prohlásit, že sebelepší herecké zpracování v moderním studiu doplněné hudebními přechody by nemohlo nahradit tento původní záznam z roku 1970, který (pravda) zní, jako když přehráváte gramofonovou desku. Jedná se však o záznam, z nějž byl vyčištěn rušivý šum a zvuk čistý, hlasy interpretů jsou bez problému srozumitelné a hrát si nijak výrazněji nemusíte ani s nastavením hlasitosti přehrávače. Ostatně ukázku si můžete přehrát sami na adrese: http://audioteka.com/cz/audiobook/tato-povidej?utm_source=partner&utm_medium=article&utm_campaign=laculturatatopovidej. Melodické pokojné bručení Jana Wericha a zvonivý hlásek Jany Werichové osobně řadím mezi unikáty audiomemoárů.

Táto, povídej

1 hodina 16 minut

Autor:Jan Werich

Interpret:Jan Werich, Jana Werichová

Hodnocení audiotéky:*****

http://audioteka.com/cz/?utm_source=partner&utm_medium=article&utm_campaign=laculturatatopovidej

zdroj obrázků:audioteka.com