Těžké duše: o čem sní stárnoucí bílí muži

Iva Hadj Moussa je česká psychoterapeutka a autorka řady úspěšných románů, její nejnovější s názvem „Těžké duše“ letos vydalo nakladatelství Host.

Název románu je lehce zavádějící pro ty, kdo nečtou anotace. V očekávání náročnějšího, smutného tématu se mi předně dostalo originálně řešeného příběhu s báječnými humornými prvky.

„Problém s nastupujícím šílenstvím je, že ho člověk sám na sobě nepozná.“
– citace z knihy, str. 50 –

Pravdou zůstává, že i „Těžké duše“ rozebírají téma, které samo o sobě není veselé, protože kdo kdy potkal chlapa v krizi středního věku, ví, že rozhodně není o co stát. O čem tak mohou snít stárnoucí muži? A jak na ně pohlíží mladší generace? O tom nám poví padesátiletý Johanes společně se svou dcerou, kterou po rozvodu se ženou vychovává ve střídavé péči. Co si budeme, není to žádný med – holka v pubertě, chlap žijící v neskutečně ubíjejícím stereotypu, a ani s jedním si tak nějak neví rady. Co si počít s ofrklou dcerou, která pro něj nemá nejmenší pochopení? Co si počít se životem, který ho potápí ke dnu svou nudnou atmosférou? Chtělo by to nějaký impuls, něco, co by jej nakoplo a on se mohl zase těšit na každý nadcházející den! Jan udělá pár přehmatů, které se s ním potáhnou, porozumění nalézá v hospodské náručí svých věrných druhů, kteří ho u piva rádi obohatí o životní moudra. V neposlední řadě mu ve vypouštění nahromaděné páry pomáhá poslech oblíbeného metalu a brnkání na kytaru. A právě v muzice najde nový smysl života!

Nejsem toho názoru, že by chlapi v padesáti byli v nějaké depresi ohledně věku. Alespoň tuto autorčinu vizi nesplňují chlapi v mém okolí. Jenže těch je pár a může se jednat o vzácné výjimky. Jakousi krizi jsem zaznamenala pouze u otce, ale to až v mnohem pozdějším věku, kdy se z něj stal opravdu zatvrzelý muž s vlastním a jediným správným pohledem na pravdu a vše, co je nové, je vlastně špatné a to, co se dělo v minulosti bylo to nejlepší.

Jan je mrzout, pesimista, ale všechny situace tak parádně glosuje že mi nezbývalo než se smát. Nicméně žít bych vedle něho nemohla. Byl by k nesnesení, ačkoliv s mnohými jeho názory jsem se ztotožňovala. Co stránka, to perla.

„Deprese je módní doplněk k životnímu stylu.“
– citace z knihy, str. 94 –

Zajímá mě, co na román řeknou mužští čtenáři, protože, dle mého, se autorce povedlo chlapskou duši vykreslit neskutečně věrohodně.

Btw, samotný název knihy mi vnuknul nápad zeptat se mých přátel v cizině, o čem sní muži černí 😊. Odpovědi mě v ničem zvlášť nepřekvapily. Člověk má pár svých snů, za kterými si buď jde, nebo ne (záleží hodně na povaze, odhodlání, vytrvání, možnostech), ale v zásadě každý z nás sní o opravdu obyčejných věcech, které si za žádný groš nekoupíme…

Bezvadně napsaný román, u kterého se zasmějete, ale i zamyslíte.

Na závěr si dovolím menší poznámku: nebylo by od věci k románu vytvořit playlist, protože těch písní je v knize zmiňováno tolik, že měl člověk chuť si je při čtení poslechnout.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková