„Každá krása musí být zkažená.“
– citace z knihy, str. 21 –
V novele „Louka“ české spisovatelky a matematičky Marie Vosikové, která pocházela z mojí krásné rodné Opavy, sledujeme běžný vesnický život se vším všudy. Práce na gruntu je bahaděj, a samozřejmě i ty klepy se šíří rychlostí blesku. Taková pravá nefalšovaná česká ves, která mi v mnohém připomínala dětství strávené na valašské vsi s mými úžasnými prarodiči. I zde byla mantrou babiččina věta: „kdo jí, je zdravý“ (str. 19) :-).
Novela si bere na paškál věčné téma – mladí versus stáří. Jedni jsou naivní nebo ještě neví, co a jak; druzí by i věděli, ale už nemohou, nemají sílu.
František byl dobrák od kosti. Od prvních řádků sympaťák, kterého musíte mít rádi. Jenže stárne a projevuje se to chřadnutím jeho těla. Možná by se s tím i naučil žít, kdyby mu jeho žena Eliška neustále nespílala do starých kriplů a jak zbytečný už ve svém věku je. Pro ni představuje jen otravný hmyz, o nějž je potřeba se starat. Žena je věčně s něčím nespokojená a Frantu peskuje pro každou malichernost. Eliška mi svých chováním vůči manželovi, ale i vlastní matce, hnula žlučí pokaždé, když na jejich adresu vyřkla něco nemístného.
František ve svém nitru skrývá obrovskou bolest, která ho v minulosti potkala. Bolest, jež je mnohem horší než ta provázející samotné stárnutí. Syna Bedřicha by i zajímalo více podrobností, ale momentálně má jiné zájmy, prožívá své první milostné vzplanutí s krásnou a slušně vychovanou Liduškou.
Láska mezi starými manželi mi dlouho unikala. Možná dříve tvořil tento cit pevný pilíř jejich vztahu, ovšem ve stáří, které je doprovázeno nemohoucností, různými nemocemi a bolestmi těla i duše, se žena k muži obrací zády a soustředí veškerou energii na syna, jež o její rady zas až tolik nestojí. Do života mu totiž zasahuje až až.
František byl kdysi po uši zamilován do učitelky Aničky, s kterou udržoval láskyplný vztah. Osud tomu chtěl, že zůstal s Eliškou, se kterou za války pohřbili dcerku Růženku. Onemocněla tuberkulózou. Ani jedna z těchto událostí těm dvěma ke šťastnému manželství nepřidala.

Když do vyprávění zasáhla matka Elišky, to teprve dostal příběh ty správné grády. Propírají se staré křivdy, neodpustitelné činy i vyřčená slova, která mohou člověka bodat do srdce jako perfektně nabroušený nůž. Eliščina nenávist dokonce k vlastním rodičům mi brala dech.
Pak se ale všechno otočilo a mě po tvářích tekly slzy…
Přiznám se, že jsem měla problém se ze začátku zaposlouchat. Měl na to vliv interpret, jehož hlas mi vůbec nesedl. Popisy míst a přírody, života ve světnici byly příjemné, protože mi připomínaly dětská léta, ale v pocitech, emocích a konání jednotlivých postav jsem se někdy vyloženě ztrácela. Ovšem ten konec, to byl doslova emocionální útok na nejniternější vnímání každého z nás!
Audioknihu, kterou namluvil Luboš Pavel, vydalo v roce 2025 nakladatelství Creatio.
Za poskytnutí audioknihy k recenzi děkuji Audiotéka.cz.











