Jeřábi táhnou na jih

„Když jde do tuhého, může se i z největšího zbabělce klidně vyklubat největší hrdina.“
– citace z knihy, str. 209 –

Nádherně sepsaný román „Jeřábi táhnou na jih“ vypráví o podzimu života, o posledních měsících starce jménem Bo, který stáří sveřepě odolává a tvrdohlavě mu odmlouvá. Ač je zcela svéprávný, najde se už mnoho věcí, které sám nezvládá. Proto mu s úkony běžného denního bytí pomáhají pracovnice pečovatelské služby.

Nechce si přiznat, že zapomíná, co bylo před minutou, včera, předevčírem, ale moc dobře si pamatuje na dětství, dospívání a bouřlivá léta dospělosti. Právě ty si ve své hlavě neustále přehrává, vzpomíná a promlouvá v duchu ke své milované ženě, s kterou prožil celý život. Ona bohužel neměla tolik štěstí jako Bo. Okolí ani své nejbližší už nepoznává, proto musela odejít do pečovatelského domu. I když jeho žena již není po jeho boku, stále si s ní povídá jako by nikam neodešla. Zavře oči a vzpomíná na všechny ty krásné chvíle, které spolu zažili. Myšlenky na minulost jej dokáží uklidnit. Bo zůstává v rodném domě sám se svým psem, parťákem, jenž mu zpříjemňuje každodenní život. Náladu mu zvedají také pravidelné telefonáty s nejlepším kamarádem.

Jenže nastane chvíle, kdy syn Hans rozhodne, že na pejska už Bo nestačí a odvede ho pryč. Bo se neumí smířit s tím, že za něj rozhodují jiní, ale sílu vzpouzet se tomuto faktu už v sobě nenalézá. S odchodem ženy a následně pejska se do sebe uzavře ještě více, ztrácí se před očima a skomírá. Není s ním řeč. Prázdnota jej ochromí. Až smrt nejlepšího přítele mu znovu otevře oči – nemá cenu se na sklonku života rdít a zlobit se na naše nejbližší. Když odejdeme plni nenávisti a zášti, bez smíření, trápit se budou oni. A to si přeci nepřeje žádný rodič na světě!

„Moje chraplavá slova už v nikom nedokážou uváznout. Padají k zemi jako mrtví ptáci z nebe do míst, kam nikdo nechodí.“
– citace z knihy, str. 189 –

Román švédské autorky Lisy Ridzén je hluboce dojemným příběhem o stárnutí. Autorka se v něm nechala inspirovat vlastním dědečkem. Popisuje „boj“ s proměnou, která přichází společně se stářím a na níž si každý zvyká podle svého. Jeden nemohoucnosti, úbytku sil i elánu neumí čelit, jiný bere jako dar, že dospěl do bodu, kdy toto všechno může zažívat. Vždyť kolik lidí dnes umírá příliš mladých.

Na jednu stranu pochopíme nerudnost starců, kteří si bolestně uvědomují, že se jejich tělesná i duševní schránka hroutí, na druhou stranu pochopíme starosti a obavy blízkých, kteří milovaným stařečkům chtějí poslední dny co nejvíce usnadnit.

Román se stal v roce 2024 ve Švédsku knihou roku. Zcela zaslouženě.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková