Ženy ve stínu

Vždy mě potěší, když se ženami a jejich úspěchy či rolemi ve společnosti zabývá muž. Že mu za to stojíme! Protože předsudky vůči něžnému pohlaví přetrvávají i ve 21. století, což je navýsost tristní.

Karel Pavlica je známý především jako autor literatury naučné i literatury pro děti, ale nyní přichází s memoáry výjimečných žen, které se prosadily v přírodních či humanitních vědách, ale neopomíjí ani lékařky nebo vynálezkyně.

Ve své publikaci „Ženy ve stínu“, kterou vydalo brněnské nakladatelství Edika, představuje opravdové průkopnice v oborech jako jsou astronomie, chemie, matematika, IT, ale dává prostor i poměrně neobvyklým disciplínám, jakými jsou pilotky letadel, stíhaček či raketoplánu, nebo řidičky automobilů. Kdo by to byl řekl, že zrovna žena, konkrétně Bertha Benz, se stala první osobou na světě, která řídila automobil se spalovacím motorem na dlouhou vzdálenost a vynalezla brzdové obložení.

Samostatná kapitola je pak věnována ženám angažujícím se v medicíně. Postavení žen v ošetřovatelství a zdravotní péči o druhé osoby bylo a je naprosto zásadní. Je to další z oborů, kde v minulosti čelily obrovské diskriminaci, a i dnes jsou některými mužskými kolegy jejich schopnosti zpochybňovány. První promovanou českou lékařkou se stala v roce 1880 Bohuslava Kecková. Doktorát získala v Rakousku, kde v té době ještě panovalo přesvědčení, že „příliš mnoho vědění poškozuje vaječníky“ (cit. 148). To mě vážně pobavilo. Nicméně v Praze mohly ženy studovat medicínu až od roku 1900! Velice mne potěšila zmínka o lékařce Vlastě Kálalové-Di Lottiové, jež založila československé sanatorium v Bagdádu. Dovolím si na tomto místě doporučit román Ilony Borské s názvem „Doktorka z domu Trubačů“, který o jejím životě pojednává. Je to jedna z nejkrásnějších knih, kterou jsem četla.

Osudy žen jsou zpracovány opravdu hodně zevrubně, každé ženě je věnována přibližně půlka jedné stránky textu, proto se autor soustředí jen na ty nejzásadnější životní momenty jednotlivých dam.

Věděli jste například, že za objevy jako je akvárium, měděný drát, mechanická myčka, vakuový mrazák na zmrzlinu, stroj na výrobu papírových sáčků, vylepšení konzervování potravin, měřič krevního tlaku, inhalátor, deštník se zacvakávacím potahem, samosvorný zavírací špendlík, tužka s gumou a mnoho dalšího stojí právě ženy? Ano, povětšinou jde o vynálezy, řekněme zlepšováky, jimiž je možno ulevit ženám při náročné domácí práci. Ovšem některé si pro sebe zabraly vlády či ministerstva obrany – až tak významné, zejména ve válečných letech, tyto výdobytky byly!

Udivilo mne, kolik patentů některé z nich za svůj život podaly, kolik toho vymyslely, a to často bez žádného formálního vzdělání. Prostě jim to v hlavách pálilo! Třeba Američanka Beulah Louise Henry vymyslela hned sto deset vynálezů a podala čtyřicet devět patentů.

„Vymýšlím, protože si zkrátka nemůžu pomoci.“
– slova Beulah L. Henry, citace z knihy, str. 22 –

Je pravdou, že ač se dnes ví, že za nějakým významným objevem stála žena, dříve se těmto osobnostem žádného zásadního ocenění či vděku nedostávalo. Pokaždé stály ve stínu svých mužských protějšků, kteří si často bez jakýchkoli skrupulí uzurpovali nárok na něco, k čemu mnohdy přišli jako slepí k houslím. Čest výjimkám, samozřejmě!

Zamysleli jste se někdy nad tím, o co náročnější měla (a stále má, ač ne v takové míře) žena profesní život oproti mužům složitější? Jen si představte, že je na vás pohlíženo s mimořádným despektem, protože se vůbec opovažujete pracovat. Ještě mnohem větší nechutenství zažívaly ženy v profesních oblastech, které byly dříve přisuzovány pouze mužům. Nadto musíte spolknout hořkou pilulku v podobě nezájmu o vás jako průkopnice v oboru v očích představitelů vědecké a akademické obce, a poté přijdete domů, kde se musíte postarat o potřeby svého chotě a dětí. Pokud se na tuto záležitost podíváme takto celistvě, je s podivem, že muži nás ženy nenosí na rukou. Takový zápřah by oni sami nikdy nezvládli. A to bez debat!

Jsem velice ráda, že se v každé dekádě, v každém století naleznou muži, jež se nebojí uznat ženám oprávněné pocty, případně pomoci jim se ve veřejném prostoru svobodně vyjádřit, bez strachu z povrchnosti, arogance či despektu.

Co dělá publikaci ještě atraktivnější, je bohatý repertoár černobílých i barevných fotografii a kreseb různých vynálezů, za nimiž ženy stojí.

Jednu nepodstatnou výtku ke knize však mám. Text se mi špatně četl kvůli jeho těsnosti a zvolenému drobnému až titěrnému písmu. Na seznam použitých zdrojů už bych potřebovala lupu. Všimla jsem si taky pár nepřesností, které si protiřečily, například, že Julia Child navštěvovala v severní Kalifornii hodiny francouzštiny, ale o několik odstavců níže autor píše, že po přestěhování do Francie neuměla do té doby ani slovo francouzsky. Jsou to však naprosto nepatrné výtky.

Jedinečná publikace, za kterou jako žena moc děkuji!

Za recenzní výtisk děkuji Albatrosmedia.cz.