Mezi nimi

Verunka González píše úžasně. Její romány jsou pro mne balzámem pro zjitřené emoce, které mívám při čtení těžších, např. válečných témat. Působí jako chladivý obklad na rozpálené čelo, kdy si slastně uvědomíte, jak bezmocně se při horečkách cítíte. Hned je vám lépe.

Na autorčině tvorbě se mi líbí fakt, že vychází z toho našeho typického českého života. Dost se věnuje rozdílům mezi městem a vesnicí, které vždy byly a stále jsou propastné. Osobně s láskou vzpomínám, když jsem z města jezdívala na prázdniny k prarodičům do jedné kouzelné valašské vísky. Bylo to to nejlepší dětství, co jsem mohla prožít, ale ty podivné vztahy a to, co se za každou cenu muselo, i to, co se za žádnou cenu nesmělo, bylo příšerné. Dnes mi to přijde naopak úsměvné. Hlavně babiččiny obavy, ať neuděláme s bráchou nějakou lumpačinu, protože co by tomu řekli lidi! A že jsme těch lumpačin vymýšleli spousty.

Dnes si s něčím podobným mladí hlavu nelámou. Souseda pomalu nepozdraví, natož neznámou babičku sedící na lavičce lamentující nad zmařenou budoucností těch holomků… Vlastně jsem si za poslední roky všimla, že už ani ty babičky na lavičkách nesedávají. Ač jsem jako malá bytostně nesnášela chodit kolem nich, jelikož jejich přísný pohled a nesmlouvavé hodnocení každého, kdo se kolem jen mihnul, byl často k uzoufání. Dnes mi to při procházkách vesnicí chybí. Kdo by to byl řekl.

Autorčiny romány ovládá osobitý humor, vtipné hlášky a situace, ve kterých se jednoduše najde každý. To je jedna věc. Pak ale přichází na řadu ta druhá, méně příjemná – že život není peříčko, neplujeme na růžovém obláčku a naše sny a tužby nám ne vždy přichází v ústrety. Život je hořkosladký. Měl by být tak nějak vyvážený, když se jednou vyšplháte nahoru, je téměř jisté, že zase spadnete dolů, někdo až na úplné dno. Proto je lepší při cestě k oblakům nezpychnout, nepovyšovat se nad ostatní, protože dole se vám to pak stonásobně vrátí. Jenže najdou se lidé, kteří si nedají říct…

V románu „Mezi nimi“, který vydalo nakladatelství Motto, nakoukneme pod pokličku jedné české rodince, a to hned z několika pohledů. K daným situacím se postupně vyjádří všechny tři sestry i jejich matka. Je jasné, že nás čeká „dívčí řež“ a nečekejte, že si v knize někoho oblíbíte.

Křivdy, které si v sobě utváříme, jsou děsivé nejen pro nás samotné, ale i pro naše okolí. Je až s podivem, čeho všeho jsme schopni vůči druhému člověku, jak dokážeme druhému bez mrknutí oka ublížit, aniž by nás to tížilo, natož pak kolik zloby a záště můžeme chovat k těm nejbližším – rodičům, sourozencům, partnerům. Nikdy mi nedělá dobře číst o pošramocených rodinných vztazích, protože to jednoduše neumím pochopit. Sama mám kolem sebe ty nejbáječnější lidi. Není vždy vše růžové, ale spolehnutí na ně je stoprocentní. Proto mě mrzí, že si lidé, kteří by k sobě měli chovat tu největší lásku a úctu někdy i dobrovolně utváří toxické vztahy.

Veronika González je nesmírně talentovaná autorka a ohromně sympatická ženská. Patří mezi moje nejky v českém spisovatelském rybníčku, a to nejen proto, že je také vystudovaná knihovnice 😊, ale prostě proto, že umí brutálně popsat rodinná dramata, která, ač depresivní, vás do děje vtáhnou a nepustí do poslední stránky.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková