Kdes byl, tati?

Tak tohle byla hoooodně osobní zpověď! „Kdes byl, tati?“ je zpověď známé herečky, rozhlasové moderátorky a spisovatelky Hany Švejnohové, kterou vydalo v roce 2025 nakladatelství Motto.

Autorka na prahu sedmdesátky dobrovolně otevírá své srdce a duši dokořán prostřednictvím dopisu adresovaného zesnulému otci, který jí nesmírně chybí. Během čtení šlo intenzivně cítit, jak pevný bod v jejím životě představoval. Ač ateistka, věří, že se její slova dostanou k jeho uším. Ve skrytu duše doufáme všichni, dokonce i my, neznabozi, že se jednoho dne se svými milovanými, kteří již svou pozemskou pouť museli ukončit, znovu shledáme.

Čtenáři se svěřuje s těmi nejintimnějšími pocity a emocemi, osobními vzpomínkami na životní zvraty, průšvihy, karamboly, bolístky, nevyhýbá se ani výčitkám – vůči ostatním, ale především vůči sobě samé. Avšak zaměřuje se i na to hezké, protože naše životní cesta není jen černá nebo bílá. Naštěstí je směsicí všech možných barev.

Podstatnou část knihy věnuje vztahům v rodině, které jsou málokdy a u málokoho růžové a hřejivé. Jak na nás mohou nejbližší rodinní příslušníci působit toxicky a do jakých výšin může nárůst zášť a nenávist mezi těmi, co by si měli být v životě největší oporou, bývá často k nepochopení. Občas si za to můžeme sami svým neuváženým, zbrklým počínáním, ale občas nazírání na naši osobu ostatními nemůžeme ovlivnit ani kdybychom se na hlavu stavěli.

„Každý z nás je originál. Nedokonalý originál. Ale genetickou výbavu, způsob výchovy a prostředí, které nás formuje, si neseme s sebou po celý život. Někdo víc, někdo míň.“
– citace z knihy, str. 76 –

Mám pocit, jako bych našla svou spřízněnou duši. Tolik z toho, co paní Hana v této knize napsala, cítím stejně, přitom žiji naprosto odlišný život, v jiném prostředí, v jiných podmínkách. Přesto TO spojení cítím. A ani věkový rozdíl třiceti let mezi námi není překážkou. Ač nejsem žádný pomatenec do astrologie, věřím, že ta pociťovaná blízkost, podobné smýšlení o strachu, i ten podivný humor, který knihou prostupuje, je dán i naším hloubavým znamením zvěrokruhu.

V této chvíli vzpomínám, že jsem podobné propojení pocítila i s jednou paní, se kterou jsem se náhodně seznámila na dovolené v zahraničí. Byla ve věku, kdy mohla být mou prababičkou. Před pár lety tento svět opustila, nikdy však nezapomenu na čas strávený v její společnosti. Kouzelné procházky Prahou, ohlédnutí do dob jejího mladí, ta zvláštní energie, která z ní sálala. Někdy jsem měla pocit, že z nás dvou je ona ta mladší… Sice nám bylo dopřáno společně pobýt jen velmi omezený čas, avšak ten byl nesmírně intenzivní v citové i intelektuální rovině. (A také byla prosincová).

Jen tak pro zajímavost, podobně jako autorka, také já celoživotně postrádám sportovní nadání i nadšení a matika rozhodně nepatřila k mým oblíbeným předmětům. Společný máme, krom lásky k literatuře a psaní, i pohled například na dění ve světě. Stejně pohlížíme třeba i na kauzu, která se pár let zpět spustila okolo románu úžasné Alenky Mornštajnové. Díky bohu, že celá záležitost spisovatelce neznechutila její potěšení z tvůrčí činnosti natolik, aby přestala psát. To by byla věčná škoda. Sakriš, i ten zatracený Hanouskův aparát jsem nosila! A ano, do omáčky ke kuřeti na paprice cibule prostě patří. Ztotožňuji se i s jejími slovy: „Smrti se nebojím, ale stáří s bolestí a závislostí na druhých ano“ (str. 197).

Celá kniha mi sedla, jak se hovorově říká, jako „prdel na hrnec“. Styl vyprávění byl působivý, hloubavý, a jelikož v naší rodině momentálně prožíváme podobná „vyrovnávání se“, bylo mi celé povídání o to bližší.

Na úplný závěr chci pochválit obálku knížky, která mě okouzlila na první pohled. Byla vlastně prvním impulsem knihu otevřít a začíst se do jejich řádků, za což jsem moc vděčná. Slova paní Hany mi totiž dala popud k mnoha zamyšlením…

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková