Sto a víc let Himmlerovy kuchařky

Rozhodla jsem se, že sepíšu paměti, a šla jsem si koupit čtyři sešity s kroužkovou vazbou do knihkupectví-papírnictví paní Mandonatové.„Co s tím hodláš dělat?“„To je mi otázka, přece knihu.“„No dobře, ale jakého žánru?“„Všechny žánry dohromady. Už mám vymyšlený titul: Mých sto let a víc.“(ukázka z knihy)

Giesbert je autor ve Francii více než známý, neboť se věnuje zejména politické žurnalistice a působil v denících Le Figaro či Le Point, vydal ale i několik beletristických knih. Postavu stařeny, která prožila celé století, měl v hlavě už dlouho. Když vzal do rukou pero, byla to najednou sama Róza, která ho po papíru vedla. Giesbertovy knihy píšou jeho postavy, jak sám prohlašuje. A Róza do svého příběhu vměstnala opravdu vše.

Kdo by však čekal zpověď staré kuchařky, která by vyprávěla, jak celý život stála v umaštěné zástěře u plotny, hluboce by se mýlil. Róza své čtenáře bere na procházku 20. stoletím a nebojí se peprně komentovat to, co se okolo ní děje. Právě díky její prosté upřímnosti a nadhledu si ihned získává čtenářovy sympatie, a ten si ji jednoduše musí zamilovat. Róze se zpočátku moc vzpomínat nechce, nemá ve zvyku ohlížet se zpět, čtenářova pozornost se ji nicméně zalíbí, a příběh se tak rozbíhá jako po másle.

Tedy, alespoň Rózina vypravěčská linka. Všechny ostatní postavy knihy jsou epizodní, včetně Himmlera, který je tolik propagován už v samotném názvu (marketing?). Jejich účelem je sice rozbít Rózin monolog, nicméně zejména ke konci knihy se to moc nedaří. Převážně pasáže, které se odehrávají v Číně, jsou víceméně nudné – suché a těžkopádné. Kdyby se na konci neuzavíral rámec, malá detektivní zápletka nastíněná v úvodu, kniha by vyšuměla jen tak do ticha.

Titul příběhu je druhá věc, která mi vrtala hlavou. Čekala jsem, že do rukou dostanu knihu, která mi přiblíží život Heinricha Himmlera z pohledu člověka, který mu podstrojoval. Místo toho se o Himmlerovi velmi sporadicky dočítám jen v několika kapitolách, a on tak ustupuje do stínu spousty další protagonistů, které Róza během svého dlouhého života potkala a které zde zmiňuje. Prvotní očekávání je tedy po několika stránkách naprosto zničeno a nezbývá, než se rozhodnout, jak s knihou vlastně naložit.

Toho si však Róza nehledí a vypráví a vypráví, hrůzné okamžiky takřka zvesela, příjemné zážitky hodnotí naopak kriticky. Hořká tragikomičnost, kritika a vyostřená ironie je knize vlastní. Upřímnost a určitá lidská jednoduchost taktéž. Naturalismus a fyzická stránka života. Sexuální touha. Vášeň a chtíč. Žádné stařecké lamentování, naopak elán a odhodlání do života. Vůle ještě něco zažít. Vidina toho, že budoucnost bude lepší.

„Dějiny jsou svinstvo. Mně sebraly všechno. Moje děti. Moje rodiče. Moji velikánskou lásku. Moje kočky. Nechápu, proč lidský rod dějiny tak pitomě uctívá. Jsem velmi spokojená, že jsou pryč, už tak napáchaly dost škody. Ale dobře vím, že brzy budou zase zpátky, cítím to podle elektřiny ve vzduchu a ze zlostných lidských pohledů.“(ukázka z knihy)

Jedná se tedy o román ludický, který oslavuje život a dělá dlouhý nos na stáří?

FOG: Opakuji, že Róza je já, a jako já je přes všechny zármutky, zvraty a plynoucí čas stále plná života, radosti a hédonismu. A jestli se čtenář při čtení téhle knihy odehrávající se během hrůz ohavného 20. století nezasměje, pak se mi to, co jsem si předsevzal, nepovedlo.

Martina Víchová

„Čtení knih je nejhezčí způsob zabití času.“ Knížky dřív nebo později zlákají každého, k čemuž může přispět právě i knižní rubrika LaCultury.