Antikrist: Příroda je satanův chrám

Jeho děj je poměrně jednoduchý: manželský pár se oddává vášnivému sexu, jejich dítě ve stejné chvíli padá z okna. Ona (Charlotte Gainsbourg) se po jeho smrti psychicky zhroutí, on (Willem Dafoe), jakožto psychoterapeut, se jí snaží pomoct. Vezme ji na místo rodinných dovolených, do chatrče uprostřed hlubokých lesů, aby se tam poprala se svými iracionálními strachy. Zde se rozehrává psychologické drama, které postupem času nabírá hororové kontury a vrcholí v neodvratném tragickém závěru. Za tím vším se ovšem skrývá těžko uchopitelný interpretační mišmaš.

Trvá poměrně dlouho, než se vzpamatujete ze všech brutálních scén, než se vám přestane zdát o zrezivělých nůžkách, kterými si hlavní hrdinka ušmikla klitoris. Teprve potom začnete přemýšlet o samotném obsahu filmu. Trier si pohrává s mnoha odkazy, vytvořil natolik mnohovrstevnaté dílo, že v podstatě nevíte, co si o něm máte myslet. V prvé řadě se nám nabízí strašidelný obraz narušeného niterna člověka, v druhé řadě vztah manželů, který byl násilně pokroucen do vztahu terapeut-pacient.

Celé dílo stojí na protikladech: archetypální muž, jeho racionalita a rozumovost versus žena a její ďábelské spojení se silami přírody, primitivní pravěké pudy, iracionalita a divoká sexualita. Výraznou roli zde hraje příroda: Příroda nejen za hranicemi nás, šumící stromy, pokroucené kořeny vypadající jako hadi a mystická zvířata, ale hlavně, což je mnohem děsivější: příroda v nás. Pudy, které se nedají ovlivnit, které v nás civilizace dočasně umlčela. „Příroda je satanův chrám,“ říká v jednu chvíli hrdinka.

Má pravdu, zde se dostáváme do příliš hlubokých liščích nor vlastního podvědomí. Místo, kde manželé pobývají, se ironicky jmenuje Eden. Ráj se ovšem stává peklem, jako kdyby se chtěl pomstít lidem za to, že ho kdy opustili.

Trier potřeboval k rozehrání své ďábelské partie opravdu málo:  dva herce, několik mluvících zvířat a nepřátelský les. Snímek je, jak je režisérovým zvykem, rozdělen na prolog, epilog a několik kapitol. Už od prvních minut vysoce stylizovaného prologu je jasné, že celým filmem bude procházet vyostřená sexualita, dovedená v závěrečných scénách až k nelidskému (sebe)trýznění. Lars von Trier provokativně hraje na strunu misogynie: říká nám, že ženy nejsou pouze půvabné křehké bytosti, ale také kruté čarodějnice, neštítící se násilí, a lstivé potvory, které svým pláčem intrikují. Určitou katarzí je pak epilog, ve kterém lesem procházejí jakoby očištěné dávno upálené čarodějnice.

Trier natočil Antikrista s cílevědomým záměrem mučit své herce i diváky. Na tvářích Charlotty Gainsbourg a Willema Dafoea je často vidět vyčerpání a trýzeň, divák si při některých scénách  zakrývá oči. Proslýchá se, že Lars von Trier opus natáčel v dobách svých největších depresí. Antikrist opravdu působí jako noční můry zabalené do působivých filmových obrazů. Nedá se o něm napsat, že by byl krásný, ale je zaručené jedinečný. Rozhodně není pro každého, tím méně pro slabší povahy a pro ty, kteří mají v oblibě jednoduché filmíky, na které si za pár dní ani nevzpomenou. Těm odvážným, kteří se film rozhodnou shlédnout, přeji nezapomenutelný zážitek.

Adéla Zicháčková