Chyby patří k životu, důležité je umět s nimi pracovat

Michal Zvítorský ve své publikaci Sebevýchova představuje problematiku práce s chybami a následky nežádoucích situací a zároveň důrazně upozorňuje na jejich často podceňovanou prevenci. Jedná se o teorii a praxi pedagogického ovlivňování sebe sama, čímž je na našem území první porevoluční morfologií v této oblasti.

Obsah knihy nejlépe shrnuje sám autor v předmluvě, a si dovolím jej odcitovat: „Lidé ke své škodě sázejí spíše na intervenci nežli na prevenci, což obnáší mnoho zbytečného utrpení, jak o tom pojednává úvodní kapitola. Ta také poukazuje na paradoxní postavení sebevýchov v naší pedagogické teorii a upozorňuje na nebezpečí jejího nahrazování sebeřízením.

Druhá kapitola je historicko-filozofickým exkurzem, který má připomenout, že lidstvo již nemusí čekat na žádný zásadní objev, protože veškeré podstatné poznatky o spokojeném životě byly dávno zjištěny a pregnantně formulovány.

Třetí kapitola nahlíží na teorii sebevýchovy prizmatem integrální antropologie s cílem neopomenout žádnou relevantní dimenzi tohoto fenoménu, byť řada okolností zde může být jen letmo naznačena.

Následuje čtvrtá kapitola věnovaná praktickým otázkám sebevýchovy, která přináší metodiku základního stupně autogenního tréningu, jedné z osvědčených sebe výchovných technik, a dále soubor otázek vhodných k promyšlení, jakož i další praktické náměty.

Pátá kapitola je ukázkou možné popularizace tématu sebevýchovy: obsahuje devět úvah, které jsem publikoval v letech 2018-2019 v časopise Prevence.

Stěžejní částí publikace je šestá kapitola, kterou tvoří terminologický a výkladový slovník sebe referenčních slov vztahujících se k sebevýchově, jenž si klade za cíl usnadnit orientaci vědních oborů.“

Brožovaná publikace formátu A5 o rozsahu 224 stran působí poměrně nenápadně. Obálku zdobí vhodný univerzální obrázek, jaké s oblibou užívám v prezentacích, uvnitř knihy pak nalezneme několik černobílých portrétních kreseb projednávaných osobností. Tu a tam je text protkán šedými obdélníky zachycujícími poznámky frekventantů kurzu či právě medailonky zmíněných velikánů (pozn. Jednotlivé kapitoly jsou vždy uvedeny citátem k zamyšlení).

Jinak mi ovšem kniha svým připomíná více závěrečnou akademickou práci či případně vysokoškolská skripta nežli populárně naučnou literaturu osobního rozvoje, a to zejména členěním textu na husté odstavce a podkapitoly s jistou logickou cestou a také pro mne jako studentku nedocenitelným systémem citací.

Od svého čtenáře vyžaduje kniha motivovaný, aktivní zájem o problematiku; při splnění této podmínky je již vcelku bezpředmětné, zda se oním čtenářem stane odborník – pedagog, rodič či laik usilující o vlastní rozvoj.

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.