Maminko, neplač

Nijak zvlášť konzervativní turecká rodina žijící v Kolíně nad Rýnem vlastní prosperující butik s oblečením spolu se šicí dílnou. Sedmnáctiletá Selma přes léto v obchůdku vypomáhá. Zatímco mladinká slečna sní o nastávající svatbě s milovaným studentem medicíny Ismetem, myslí si na ni kamarád z dětství. A ten je odhodlán udělat cokoli, aby byla Selma jeho. Píše se rok 1979…

Román oblíbené německé autorky Hery Lind „Maminko, neplač“ je založený na skutečných událostech. Selma je unesena a vězněna v nelidských podmínkách. Její věznitel, jenž ji prý miluje, ji bije, znásilňuje, uráží, nadává, a dokonce vyhrožuje smrtí. Ačkoliv na ní byl spáchat zločin, je to ona, kdo cítí stud, že své rodině způsobila hanbu.

Během čtení se dovídáme, že únosy a jiné zločiny z vášně nejsou pro danou komunitu ničím neobvyklým. A že si za to vlastně dívky mohou mnohdy samy. Nemají být tolik okouzlující, nemají pocházet z dobře situované rodiny. A když už, tak mají sedět doma na zadku a čekat, až jim rodiče domluví sňatek s vhodnou partií. Stát se to v jejich domovině, budiž, ale tyto případy se dějí i v rodinách, které navenek předstírají, jak se evropskému stylu života přizpůsobily, přitom uvnitř to vře stejně jako v ostatních primitivních rodinách v muslimském světě.

Barbarské praktiky a hanebné počínání synů je rodiči navíc kryto a vědomě podporováno. Syn je přeci někdo! Tyto rodiny jsou silně patriarchální a slovo muže má tu největší váhu. Čest muže a dodržování starých tradic je tím nejdůležitějším, i kdyby to mělo znamenat třeba zapuzení či smrt blízkého člena rodiny! Žena je odsunuta na vedlejší kolej.

Jsme svědky toho, jak dokáže člověk jinému člověku sebrat nejen svobodu, ale společně s ní i veškerou sebeúctu a hodnotu. Dokáže potupit lidskou bytost, která se psychicky i fyzicky zcela sesype. Z veselé a optimistické Selmy se stává chodící, apatická mrtvola. Její myšlenkové pochody jsou naprosto šílené! Dočteme se, jak je pro muslimy důležitá dobrá pověst a co všechno jsou pro ni ochotni obětovat.

Ač se čtenáři může zdát, že měla Selma mnoho příležitostí k útěku, těžko můžeme soudit ženu v podobné situaci, a to hlavně z toho důvodu, že se rodina často takto poskvrněné dcery raději zřekne, je pro ně mrtvá, než aby situaci řešili jako civilizovaní lidé.

Jediným světlem v Selmině životě se stala úžasná dcerka Elif, která je od raného dětství svědkem, jak se otec k matce chová.

Selma i s celou svou rodinou prozře, až když už je téměř pozdě – když se ocitne polomrtvá na nemocničním lůžku. Jenže v tu chvíli netuší, že to nejhorší ji teprve čeká – boj o milovanou dceru. Ve jménu mateřské lásky začíná nejtragičtější část Selmina osudu.

Druhá linka vyprávění nás posune o třicet let později, kdy se Selma vypořádává se svou minulostí formou terapie – sepisováním svých vzpomínek. Popisuje nejen výše zmiňované zkušenosti s únosem, ale vrací se do dětských a pubertálních let, vzpomíná na rodiče, sourozence a také na svou první velkou lásku…

Podobné příběhy mě dokáží vždy stoprocentně vytočit. Muži, co nic nedělají, doma (ale často i v práci) nehnou ani prstem, nechají se ženami obskakovat, mají plnou pusu blbých připomínek a jedinou cestou, jak si vydobýt pozornost je násilí páchané na bezbranných ženách a dětech, tak přesně takovými muži naprosto pohrdám. A pohrdám i rodinami, které své dcery nechávají vědomě trpět jen proto, že se tím ctí jakási rodinná tradice. Hanba!

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Alpress.

Denisa Šimíčková