Tisíc a jeden den

Když rozdával Bůh štěstí, stála Katharin někde na konci řady. I když se to tak zprvu vůbec nejevilo, jelikož jí do vínku naopak přihodil až moc ingrediencí tvořící oslnivou krásu a bohatství. Tisíc a jeden den je novým románem pro ženy z produkce nakladatelství Alpress.

Přiznám se bez mučení, že jsem po prvních 150 stranách měla chuť knihu odložit. Ovšem naštěstí se tak nestalo, a to, co následovalo v druhé polovině knihy, původní dojem zcela překonalo.

Samotný děj knihy bych rozdělila do čtyř úseků, které jsou však natolik těžko uvěřitelné, že se jen horko těžko pozdává, že vychází z pravdivých faktů. Hlavní hrdinkou je mladičká Kathy, která je příšerně naivní a sebestředná. Zasloužila by jednoduše zprava zleva a možná by pak nezažila ty hrůzy, za které si tak nějak z velké části mohla i sama.

Dá se říci, že kolem Kathy se vše měřilo penězi a luxusem. Kathy je prototypem slečny, která co si umane, to má, protože si to může koupit. A podle toho se také chová.

Prvním šíleným nápadem bylo provdat se za poněkud staršího, avšak na první dojem elegantně vyhlížejícího a úspěšného pilota Franka. Co čekat od floutka, který miluje ženy bez rozdílu? I když to, co provede Kathy, by očekával jen málokdo…

Ač zažila jednu z nejkrutějších ran života, zase se brzy jako neřízená střela pouští do dalšího bláznivého „dobrodružství“, a tím byl život v orientu. Ano, i mne orient fascinuje, arabský svět miluji, dokonce v něm mám i pár dlouholetých přátel, a tak možná i proto vím, že žít tam, byť se mi může jejich země zdát sebevíc okouzlující, bych jednoduše nemohla. Kathy si ovšem před svým odjezdem do Íránu, kde prožije téměř tisíc dní, nezjistí zhola nic a diví se… Diví se poměrům, které v zemi za ájatolláha Chomejního panují, diví se ženskému zahalování od hlavy až k patě (a to doslova), je překvapená z odstupu svého milého na veřejných místech a diví se dokonce všudypřítomnému modlení a rozléhajícímu se zpěvu muezzinů.

Doba Chomejního byla pro Írán jako krvácející a nekonečně mokvající rána. Zakázáno bylo snad vše, na co si jen vzpomeneme a za nedodržování nastoleného řádu padaly vysoké tresty. Přesto si Kathy stále z očí nesundala růžové brýle a nepokusila se alespoň malinko zamyslet nad situací, ve které se ocitla. Tahle část příběhu nicméně přináší velice zajímavý vhled do života místních lidí. Rozhovory jsou vedeny dost otevřeně, což mě i celkem překvapilo.

Zdálo se, že nic horšího, než čeho se na ní dopustil první muž, ji potkat nemůže. A ono houby! Vždy může být hůř, když člověk nepřemýšlí, nedospěje, nedá si konečně říct.

Třetí část příběhu bych shrnula do těchto slov: lidem, kteří vás nemají rádi, se prostě za nic na světě nezavděčíte. Ať děláte, co děláte, nemáte sebemenší šanci si před nimi zjednat alespoň malý respekt. A kdo má boty toulavé, stejně na jednom místě dlouho nevydrží. Neudrží jej ani žena, ani dítě. Je to prostě životní styl, posedlost, adrenalin, nutnost pro naplnění osobního štěstí, ač tím takoví dělají nešťastné své nejbližší.

Čtvrtým úsekem, řekla bych tím nejklidnějším, avšak opět plný bolestného zjištění, je život Kathy s dcerkou Sarou po boku Thomase, který je obě miloval horoucím srdcem. Nicméně ani tento stav neměl skončit radostně…

K samotné knize mohu říct jen toto. Styl vyprávění byl jednoduchý a z části nechytlavý, a právě kvůli tomu bylo těžké se ze začátku začíst. Byla i místa, která mi nedávala smysl a musela se k nim vícekrát vracet. A pak některé ty příměry. Ty se překladatelce moc nepovedly. Například: „cítila jsem se lehce a svobodně, mladě a svůdně jako čerstvý hlávkový salát“ (cit. str. 13) apod. Také pojmenování některých věcí mi přišlo příliš násilné.

Každopádně přečíst by si měly román zejména slečny, které se rozhodují pro vášnivý vztah s muslimem, nadto se s ním ještě zvažují přestěhovat do jeho rodné země, ať už je to kamkoliv. Kniha může posloužit jako jistý alarmující příklad k takovému rozhodnutí.

Denisa Šimíčková