Až ke křížku

„Náklonnost si nekoupíte, stejně jako blahosklonnost bývá falešná.“
– citace z knihy, str. 163 –

Hlavní hrdinkou příběhu je Eliška, která nám zcela nepokrytě a bez jakékoli přetvářky otevírá na každé jednotlivé stránce knihy své nejtitěrnější a intimní emoce. Narodila se v roce třicet devět, vzešla z bohaté sedlácké rodiny, kterou však po válce komunisti obrali o všechen majetek a polnosti. Rodinu doslova zdegradovali a uvrhli do absolutního ponížení. Naštěstí Elze rodiče umožnili vystudovat „zdravku“ a jako porodní asistentka mohla z neúnosného prostředí pomlouvačného venkova pryč, do víru velkoměsta, kde se na ni nikdo skrz prsty dívat nebude. Jenže Elza je útlocitná, lítostivá, bez špetky sebevědomí, poddajná, a takové charakteristiky nikdy nikomu nic dobrého nepřinesly. Počáteční radost v náručí milovaného může, porod dětí, úloha manželky a matky, Elišku naprosto vyčerpává. Ony tomu nepřidaly ani ty politické okolnosti.

V novele se prolínají dvě časově linky, životní pouť samotné Elišky a jejich nejbližších za hluboké totality, a současnost, kdy se ocitá v ústraní pečovatelského domu. Nechtěná, na přítěž, stará, zatrpklá, zatvrzelá a láteřící zejména nad svým nevděčným nejmladším synem. Uff, až mi jí bylo líto. Každého z nás toto období čeká a nedivím se, že se ho stáří lidé tolik obávají. Navíc v dnešní uspěchané době, kdy rodiče nemají čas na vlastní děti, tyto děti pak v dospělosti nemají čas pro změnu na své rodiče, doba, kdy se ztrácí úcta nejen ke stáří, ale k lidem celkově, kdy sebestřednost a sobectví vládne světem.

„Je odporné být starým člověkem. Všechna ta sešlost mě deprimovala – šedivé vlasy, pytle pod očima, scvrklá kůže. Nemohoucnost. Člověk by blbější a blbější. Těžko si vybavovat jména vlastních příbuzných.“
– citace z knihy, str. 49 –

Mladá Eliška mi svými citovými výlevy místy spíše lezla krkem, ale její odhodlání vytrvat v až nepřejícné roli manželky a matky, byla vlastně obdivuhodná. I když, i Eliška by si měla sypat popel na hlavu. Rozhodně mi nepřišla jako křehká dušička, co nezná pomstychtivost. Dnes veškeré nesoulady řešíme povětšinou rychlým úprkem a je v zásadě jedno, jestli se jedná o menší či větší překážky a nezdary. Což je příšerně špatně. Život není vždy jen procházkou růžovou zahradou.

Nemůžu si však pomoct, z celé knihy na mě dýchala až neskrývaná nenávist k mužům. Co mi přirostlo k srdci, a co jsem si užívala, byly popisy trávení času na chalupě, z které Elza spolu se svým manželem vytvořila malý osobní ráj na zemi. Jejich dětem tu rozhodně nemohlo nic chybět. A to je přesně dětství, které jsem zažila a s láskou na něj vzpomínám.

Autorka zasadila příběh do rodné Aše, s kterou to bylo v průběhu času takové všelijaké. Vlastně i já pocházím z oblasti bývalých Sudet, z Opavy, kde se psaly bujaré dějiny nejen za druhé světové války.

Je to moje první setkání s autorkou Klárou Teršovou. Upřímně, netuším, proč není tato opravdu dobře napsaná novela více zpropagovaná. Zasloužila by si to. Zanechala ve mne mnoho otázek, na které však odpoví asi až život sám…

Děkuji nakladatelství Argo za zaslání recenzního výtisku.

Denisa Šimíčková