Pacienti Sigmunda Freuda

Tak to bylo tedy hodně těžké čtení. Ano, mohla jsem to očekávat, jelikož je kniha zařazena jako literatura naučná, ale přesto mě náročnost čteného překvapila. Proto nebylo možné knihu přečíst na jeden zátah. Bylo nutné si ji dávkovat. Pěkně kapitolku za kapitolkou.

Co říci. Sigmund Freud mi nikdy v hodinách společenských věd nepřirostl k srdci a tato kniha mě o nesympatiích k tomuto člověku v zásadě utvrdila. Kniha „Pacienti Sigmunda Freuda“ amerického autora Mikkela Borch-Jacobsena, kterou v roce 2022 vydalo nakladatelství Alpress, slouží jako nástroj pro představení toho, jak Freud pracoval, jak fungovala jeho klinická praxe.

V životopisných portrétech nás autor seznamuje se svým bádáním po osudech špetky pacientů, kteří prošli rukama pana doktora. V každé kapitole je nám představen jeden konkrétní pacient, je nám přiblíženo jeho zázemí, původ a životní náplň. Zejména u žen se vlastně nedivím tomu, že trpěly nejrůznějšími neurózami. Ono, ničemu smysluplnému se nevěnovat a jen tak bezvýznamně civět do zdi, není zrovna lichotivá výchozí pozice. Nemůžeme se tedy divit, že si mnoho z těchto „zaneprázdněných“ žen některé ze svých neduhů dokonce domýšlely. Ale bůh chraň! Mnoho z nich, věřím, opravdu psychicky strádalo. V té chvíli vstupuje do dějiště Freud a stanovuje pacientovi diagnózu, kterou se následně snaží léčit… experimentálně léčit, tedy známou formulkou pokus-omyl. Ano, nalézáme se na přelomu 19. a 20. století, tedy době, kdy je psychiatrie ještě poměrně v plenkách a teprve se zkouší nejrůznější „moderní“ léčebné způsoby a postupy. Jenomže jejich výsledky jsou dost ošemetné. Čemu se divit, když je například kokain brán jako univerzální všelék. Dost mě také zarazilo, jak si protiřečí oficiální zápisy a tvrzení Freuda s výpověďmi rodinných příslušníků pacientů. Nemůžu si pomoci, ale Freud na mne z popisovaného působí jako neuvěřitelný překrucovatel pozorovaných výsledků, a to tak, aby z toho vyšel dobře, případně, aby z toho pro něj něco káplo.

Sigmunda Freuda máme zafixovaného jako úspěšného lékaře, který proslul především jako autor teorie psychoanalýzy. Nejsem člověk z oboru, avšak mám ponětí, jak to v psychiatrických léčebnách chodí v současnost. Maminka celý život v tomto prostředí pracovala. Upřímně, nechtěla bych se do rukou těchto lékařů dostat ani tehdy, ani dnes.

Kniha je to rozhodně velmi čtivá a poučná. Mě by se třeba líbilo zpracování i v beletrické formě. Pár románu s touto tématikou jsem četla a byla z nich navýsost spokojená. Obrovský obdiv si zaslouží sám autor těchto portrétů. Klobouk dolů před jeho vytrvalým bádáním, které trvalo neuvěřitelných 25 let.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Alpress.

Denisa Šimíčková