Salinger a jeho mládí v hajzlu padesátých let

Obyčejný příběh, nebo spíš část příběhu života trochu skeptického a životem poddaného Holdena, nám zprostředkovává on sám. Pravděpodobně z nějakého nápravného zařízení či vojenské školy, kam byl na základě své neschopnosti věnovat se školní osvětě umístěn.

Jeho nenadšenost pro vzdělání však neplyne z jakéhosi lajdáctví a pocitu, že školu nepotřebuje. Spíš pochází z neschopnosti odpovědět si na otázku „Proč?“. A tak máme celou knihu dojem, že je Holden inteligentní, podle svých pozorovacích schopností bystrý a vtipný, přesto se s ním vydáváme na bloumání tolik nesmyslným světem, kdy opouští svou poslední školu a vydává se na cestu domů.

Právě jeho upřímné, až kritické pozorování světa čtenáře u knížky drží, baví, rozesmívá. Nenásilným ale přesným popisem lidí a situací tak přesně víme, o co mu jde a nejde, jedeme v tom s ním. Například když na začátku knihy popisuje svůj vztah ke spolužákům na koleji. „Já se v tom zrovna moc nevyznám, poněvadž poezii moc nečtu, ale co vím je, že by mě dovedlo dohnat k šílenství, kdybych musel jít na vojnu a bejt tam od rána do večera s bandou takovejch kluků jako Ackley a Stradlater a Maurice a musel s nima pochodovat. Kdysi jsem byl asi tak tejden ve skautu a nemoh jsem ani vydržet, že se mám koukat na krk toho kluka přede mnou. V jednom kuse mi tam říkali, abych se koukal na krk toho kluka přede mnou. Na mou duši, jestli ještě někdy bude válka, tak ať mě radši vemou a postavěj za terč nějaký četě.“

Salingerovy schopnosti popisu jsou tak hlavní silou díla, děj totiž není nijak překvapivý ani nemá větší zápletku. Přesto to nemusí vadit, kniha je spíše jakousi ucelenou vzpomínkou na jednu dobu.

Holden odchází ze školy dřív než v termín vyloučení, a tak se ubytovává v hotelech a potkává holky. Ty si však pubertálně a romanticky neidealizuje, raději se opíjí v baru. „Ale páni, já vám tak tak viděl na oči! Když už jsem byl doopravdy namazanej, začal jsem znovu tu stupidnost s kulkou v břiše. Jsem jedinej chlap u pultu s kulkou v břiše. V jednom kuse jsem si strkal ruku pod kabát, na žaludek a tak, aby mi krev nekapala. Nechtěl jsem, aby někdo věděl, že jsem raněnej! Já vám to tajil, že jsem raněnej! Nakonec jsem dostal chuť, víte na co? Dostal jsem chuť brnkout Hance a zjistit, jestli je doma. A tak jsem zaplatil účet. Pak jsem odešel z baru a vyšel ven, tam , co byly telefony. V jednom kuse jsem si držel ruku pod kabátem, aby mi nekapala krev. Páni já byl namol!“

V rámci celého díla se až konec knížky stává očividně přemýšlivým. Filozofično tady navozuje Holdenův bývalý učitel, ke kterému se mladík v nesnázi paradoxně uchýlí. Učitel dává knize ucelenou myšlenku, vysvětlení Holdenova hledání, jeho stavu „odnikud nikam“. A možná, že právě toto je argument, proč kniha není – jak bývá často povrchně zařazována – pro sedmnáctileté. Hledání sebe sama a nějakého pomyslného „místa pod sluncem“ totiž není jen výsadou dospívání. „Člověku, který padá, není dopřáno ucítit ani uslyšet, že dopad na dno. Prostě padá a padá. A tohleto je souzeno lidem, kteří v tom nebo onom období svého života hledali něco, co jim jejich okolí nemůže poskytnout. Nebo si aspoň mysleli, že jim to jejich okolí nemůže poskytnout. A tak se vzdali hledání. Vzdali se dřív, než vůbec začali hledat.“

Klára Elšíková