
„Bůh z této krajiny dávno utekl a cestou se raději ani neohlédl.“
– citace z knihy, str. 16 –
Velmi nadaný mladý český spisovatel, jehož láska k historii a regionu, ve kterém žije, je v jeho románech jednoznačně čitelná. Autorovy knihy jsou do jedné opravdovými mistrovskými kousky. Sama mám českou historii, zejména co se válečných a poválečných let týče, velmi ráda a romány osobností, jakými jsou například Karin Lednická, Kateřina Tučková, a právě pan Štěpán Javůrek, pro mne představují nesmírně přínosné zdroje informací o tehdejších nemilých časech.
Závěrečný díl trilogie „Sudetský dům“ Štěpána Javůrky vydalo v závěru roku 2024 nakladatelství Moba.
Třetí díl nás zavede do neutěšeného období prolhaného režimu, kdy budižkničemové vládli a rozhodovali a slušní, pracovití lidé byli dehonestováni. Svět okolo se dramaticky měnil a poválečné nadšení se obrátilo ve všeobecný strach.
„Žít se musí, ať se svět okolo točí jakýmkoli směrem.“
– citace z knihy, str. 25 –
Ve vyprávění se vracíme do sudetské vesnice Skláře, kde jeden z domů, jež kdysi obývala německá rodina Fuchsů, již řádku jet zvelebovala rodina Smolíkových. Tedy do doby, než děda Smolíků zemřel žalem a syn František byl uvězněn v lágru, kde těžil uranovou rudu v nelidských podmínkách. Všechna dřina tak zůstala na bedrech žen – Marie a Jarmily. Ty se musely otáčet, zatímco František bojuje o holý život v lágru. Těžko říct, jestli byly lágry horší za války, nebo za komančů. Ovšem nejde o žádnou soutěž. Zažívanou krutost si dokážeme představit jen stěží, o to víc obdivuji každého, kdo měl vůli a motivaci v tom žít a přežít.
„V čem byli Němci horší než ti, kdo vládli teď?“
– citace z knihy, str. 101 –
Naděje umírá poslední. František se osvobození dočkal. Vrací se domů. Ovšem dveřmi projde naprosto změněný, nic z jeho chování a slov nepřipomíná toho dobrosrdečného mladíka plného elánu. Co se však nezměnilo ani po rozvolnění poměrů, bylo konání některých soudruhů. Tupost, naschvály, udání, pomluvy a radost z toho, že někomu můžou ztrpčovat život, se s nimi táhne dál. Rodina Smolíkova je toho zářným příkladem. Ovšem právě tito kovaní komunisté, zlo v lidské podobě, by měli mít na paměti lidové pořekadlo, že na každou svini se vaří voda.

„Nejzvláštnější je, že překotné události většinou přijdou, když to nejméně čekáme, a spustí je nějaká malichernost, až se tomu dlouho nepřestáváme divit.“
– citace z knihy, str. 287 –
Ač je závěr románu dosti smutný, svitá v něm naděje na nová přátelství, jehož kořeny sahají do bolestné minulosti.
Člověk, který dokáže milovat, je odsouzen k tomu, aby se o své blízké po celý život bál.“
– citace z knihy, str. 340 –
Komu se také nechce s příběhem loučit? Komu přišla tato série naprosto úžasná, uvěřitelná a v mysli i pocitech silně rezonující?