Mezi světy

Helena Erbanová sama sebe označuje jako knihomolku, dlouhodobě žijící a pracující v Bruselu, co se v profesním životě věnuje evropské politice a tématu změny klimatu. A právě tohoto tématu se drží i ve své knižní prvotině „Mezi světy“, kterou vydalo nakladatelství Pointa.

V románu se navzájem prolnou dva na první pohled nesourodé příběhy. Tím prvním je příběh Asman a jejího syna Eliase, kteří prchají z Kábulu do Evropy s vyhlídkou na lepší budoucnost. Jenže při svém putování zůstávají na území nikoho, uvězněni v prostoru mezi dvěma světy, kde, zdá se, nikoho nezajímají. Nemohli ani tam – do vysněné Evropy, ani zpět – do milované rodné země zmítané chorobnými přívrženci Tálibánu.

Ve druhém příběhu se seznámíme s politikem Tomášem a novinářkou Terezou, kamarády z dětství. Tomáš působí ve výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci v Evropském parlamentu již sedmým rokem (právě zde autorka čerpala ze svých vlastních zkušeností z působení v Parlamentu EU). Tereza je naopak neukotvená, stále se hledající třicátnice, toužící v novinářské branži dokázat něco velkého, něco, co změní svět. Prostě druhá Erin Brockovich. Poušti se na vlastní pěst do dosti nebezpečných vod a zatáhne do toho i Tomáše, který má pro Terezu zvláštní slabost. Proto její troufalou žádost o službičku v jisté věci nedokáže odmítnout. Jenže netuší, co se za závažnou kauzou doopravdy skrývá a jaký dopad bude mít celá věc na jeho úspěšnou kariéru. Z toho politického pletaření se mi až obracel žaludek.

Nesmírně strhující vyprávění, jež nemůže nechat čtenáře chladným. Autorka podává pohled na problematiku nelegální migrace hned ze tří úhlů – samotného migranta, novinářky, které bojuje za právě těch, kteří se ocitli v opravdu svízelné situaci, a úředníka Evropského parlamentu, jež si v prvé řadě hýčká své teplé a výnosné místečko. Ač si autorka pro příklad migranta vybírá bezmocnou matku hledající chiméru lepšího života hlavně pro svého malého chlapce, je v reálu nutné myslet na to, že ne všichni migranti jsou takto bezbrannými.

V příběhu mne zaujaly především zážitky z Afghánistánu, ke kterým se ve vzpomínkách Asman vracela. Jak vypadala země po pádu Tálibánu a jak krutý byl jejích opětovný návrat k moci.

Závěr příběhu Asman a Eliase je srdcebolný a nebyla jsem na něj ani v nejmenším připravena. Dostal mě. A vlastně jsem ráda, že se autorka nebála ukončit knihu bez happyendu, protože podobné příběhy často končí právě obrovskou osobní katastrofou…

Román ve mne probudil celou plejádu emocí – od naštvání, zuřivosti, po nesmírný smutek, až k pocítění totální beznaděje. Popisuje aktuální téma, které v současné společnosti těžce rezonuje. Bohužel je otázka nelegální migrace natolik složitá, že ani já sama nejsem schopna jasně vyjádřit svůj pevný postoj k ní. Za jedním si však stojím, a to, že by měla být veškerá migrace řízená, měly by na ni dohlížet dané úřady a pokud spáchá migrant na našem území jakýkoli trestný čin (natož závažný), okamžitě vyhostit a poslat zpět.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková