Neděle odpoledne

Teodor… Teenager, který nemá kamarády, který vlastně nikdy nikam nechodí a je vychováván pod máminou sukní. Pod vlivem ženy, která ho svým způsobem má i nemá ráda. Máma, která mu neustále připomíná, jak odlišný od ostatních je. A proč vlastně? Má se cítit méněcenný kvůli jedné menší nedokonalosti na kráse? Matka byla navíc doslova náboženskou fanatičkou, nutila Teodora učit se sálodlouhé pasáže z Bible nazpaměť za podobných průpovídek jako je tato: „Náboženství je ten úplně nejdůležitější předmět, copak bych tě mohla mít ráda, kdybys nevěděl, co se píše v knize knih?“ – citace z knihy, str. 48 –

Není se co divit, že byl ve svém smýšlení nejistý: „Co když jsou sny opravdové a to, o čem si myslíme, že je opravdové, je ve skutečnosti sen? Co když se večer ve skutečnosti probouzím do skutečnosti?“ – citace z knihy, str. 70 – ,nebo „Bůh je dokonalej, k čemu nás lidi teda potřebuje? Navíc nás stvořil i se všema našima chybama, tak co já za to můžu, že mě Bůh stvořil jako vadnýho člověka?“ – citace z knihy, str. 102 –

Největší záhadou tak pro dospívajícího Tea zůstává otázka otcova odcházení od rodinného krbu v neděli odpoledne, a to za každého počasí s železnou pravidelností.

Další informace a knize a ukázku k přečtení naleznete na webu nakladatelství Host – zde.

Je smutné, že cestu životem ukazuje Teodorovi až jeho úplně první a do konce života skoro jediný přítel, kterého kdy potká. Bohužel, ačkoliv Mojmír vyrůstá s pobožnými rodiči, jeho chování, myšlení a hlavně pak samotné činy a vyjadřování, tomu vůbec neodpovídají. Teodor to vnímá, ze začátku se nekalostem brání, avšak, když vidí, že kamarádovi vše bez problémů a vážnějších následků prochází, se nakonec k jeho nevyrovnanému konání přidá. Nastupuje období provokací, objevování neznámého a hledání odpovědí na veškeré zpochybňování a nesnáze dospělých.

Celý „nezájem“ ze strany rodičů vyvrcholí, když Teo dovrší dospělosti. Protlouká se společností, hledá v ní místo, kde by se mohl ukotvit a nalézt alespoň krapek klidu a štěstí. Ač je Teo pracovitý, vidí, že každá snaha i škudlení je marné. Nakonec je to právě Mojmír, kdo mu dá životní lekci. Lekci, která mě osobně vytočila doběla. Praktiky tzv. „šmejdů“ autorka vykreslila v jejich nejbrutálnější podobě, a to jen dobře! Teo poznává protipól svého dosavadního života. Najednou má peněz, že neví, co s nimi. K čemu jsou nám ale peníze, když  nakonec dojdeme do bodu, kdy netušíme za co (neřestného) je utratit? Když začne člověk z nudy vymýšlet blbosti, chlastat, fetovat, navštěvovat bordely? Kde se nachází hranice lidské důstojnosti? Co náš žaludek snese a u čeho se naopak zapne červený čudlík s nápisem „stačí, už toho bylo dost“?

Velmi pozoruhodný mi přišel styl vyprávění příběhu – poznáváme okolnosti dění nejprve z pohledu dospívajícího chlapce, následně začneme tak trochu chápat i dosud spíše nenáviděnou matku a na konci celého románu nám do sebe zapadnou i ty poslední nedotažené nitky díky otevřené zpovědi věčně nepřítomného otce.

Tak jako předchozí knihy Viktorie Hanišové, i tato v sobě nese obrovskou hloubku. Já si třeba uvědomila, že není dobré utvářet si názor na jinou osobu jen z pohledu vyprávění jedné jediné osoby. Je však důležité, aby dostala prostor se vyjádřit i osoba, která působí, ač třeba nechtěně, bolest někomu, kdo za nic vlastně nemůže…

Denisa Šimíčková