Vnější tma: beznaděj Cormaca McCarthyho

V časové posloupnosti autorovy bibliografie se jedná o druhý román.  Argo tak postupuje ke kompletnímu vydání McCarthyho díla regresivně – od posledních žánrově laděných próz až k jeho tvůrčím počátkům. Jeho prvotina Strážce sadu (The Orchard Keeper) spolu s experimentálním textem Suttree je již připravena v edičním plánu. Mnoha cenami ověnčený spisovatel si cestu k českému čtenáři probojovával ve dvou fázích. Po předvoji v podobě vydání prvních dvou dílů „hraniční trilogie“ převedených do češtiny geniálním překladatelem Tomášem Hráchem (Všichni krásní koně, Argo, 1995 a Hranice, Argo, 1997), které zůstaly spíše na okraji čtenářského zájmu, následovalo vítězné tažení na vlně popularity výborné filmové adaptace románu Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, Argo, 2007) bratří Coenů.  Do kin záhy dorazilo další filmové ztvárnění jeho zatím poslední „post-apokalyptické“ knihy Cesta (The Road, Argo, 2008) režisérem Johnem Hillcoatem a audiovizuální transpozice by se mělo dočkat i autorovo opus magnum Krvavý poledník (Blood Meridian, Argo, 2009). Premiéra je prozatím ohlášená na rok 2015 pod záštitou režiséra Todda Fielda. Pro úplnost dodejme, že první filmová adaptace McCarthyho, jež bohužel zdaleka nedosáhla výraznosti rukopisu bratří Coenů, je snímek All The Pretty Horses (Všichni krásní koně) z roku 2000 režírovaný hercem a režisérem Billym Bobem Thorntonem s Mattem Damonem v hlavní roli (u nás běžel nikoli pod názvem českého překladu knihy, nýbrž coby Krása divokých koní).

Obrazy z podsvětí

Vnější tmu napsal autor v roce 1968 na ostrově Ibiza po cestě jižní Evropou, kterou podnikl díky grantu Rockefellerovy nadace. I když jde o jeho druhý román, mnohými představiteli odborné kritické veřejnosti je spolu s Dítětem Božím (Child of God, Argo, 2009) a Krvavým poledníkem považován za McCarthyho vrchol. S prvotinou Strážce sadu a románem Suttree tvoří pomyslně uzavřenou skupinu děl, která se od pozdější „žánrovější“ fáze přes silnou tematickou spřízněnost liší radikálnějším pojetím autorské estetiky. Tento rozdíl se projevuje výrazně v rovině jazyka a do určité míry i odlišným statutem fikčního prostoru nabývajícího spíše ráz podsvětí než reprezentace lidského světa. Na rozdíl od výborné, ale percepčně méně náročné „hraniční trilogie“ a následujících titulů tvořených střídmými větami, jež vedou k prostému vyjádření popisovaných událostí (úsečnost a jednoduchost jazyka vrcholí zřejmě v románu Cesta), působí expresivní styl Vnější tmy jako svědectví z jiného světa. McCarthy při práci s jazykem kombinuje jižanské dialekty s biblickou obrazností v amalgámu připomínajícím středověké alegorie pekelných hrůz. „Chtónický“ styl psaní, jímž čtenář v textu Vnější tmy proplouvá, dosáhl největšího zahuštění právě v již zmiňovaném autorově „krvavém“ opusu magnum.

Obětina

Děj knihy je velmi prostý: dívce jménem Rinthy se narodí dítě, které zplodila se svým bratrem Cullou, s nímž žije za velice nuzných poměrů téměř zcela odtrženě od veškeré lidské kultury. Dítě, jehož se Culla rozhodne odložit v mechovém polštáři přírody, aby se tak zbavil důkazu nečistého svazku, zachrání dráteník tvořící jednu z mála jejich civilizačních spojnic. Culla nejprve sestře zalže prohlášením, že neduživé dítě zemřelo, aby jí nakonec přiznal pravdu o jeho skutečném osudu. Příběh se tím dostává do bazálního narativního stavu, jímž je putování. Ačkoliv se Rinthy hledající dráteníka, který má „něco, co patří jí“, s Cullou již fyzicky nestřetne, cestují krajinou oba po stejné trajektorii spříznění poutem sourozeneckého blíženectví. Řada setkání naplněných symbolickým obsahem tvoří základní schéma vývoje postav i vytyčení axiologické a deontické roviny fikčního světa (tj. to, co je zde hrdiny obecně vnímáno jako dobro a zlo, příp. co je zakázáno a povoleno pravidly či zákony). Jejich cesta je křižována trojicí barbarských zabijáků ustanovujících hodnotový systém zcela odlišný od křesťanské morálky přijímané západním světem. Jejich charismatický vůdce se jako posel chaosu (či nového řádu) podobá zabijáku Antonu Chigurhovi z románu Tahle země není pro starý či soudci Holdenovi z Krvavého poledníku. Culla jakoby tvořil čtvrtého do party – je stigmatizovanou postavou, za níž se táhne smrt. Bezejmenné dítě lze považovat za personifikovaného vykupitele, jehož Culla odmítl přijmout ve strachu z odsouzení pro jeho „prokletý“ původ. Tím se ovšem odsoudil k bloudění věčnou temnotou. Tato situace je anticipována již na počátku románu, kdy se Cullovi zdá temný sen, v němž spolu se skupinou žebráků slyší boží hlas, který jim sděluje, že budou spaseni s východem Slunce. To ale nikdy nevychází a Culla zůstává zlověstně obklopen žebráky, kteří jej považují za příčinu prokletí.

Přestože jsou všechny McCarthyho romány umístěny ve fikčním prostoru vycházejícího výhradně z našeho aktuálního světa (s výjimkou Cesty, jejíž post-apokalyptický fikční svět zkoumá možnost, která se od našeho aktuálního světa fundamentálně liší právě uskutečněnou katastrofou), je v nich silně akcentovaná určitá „vykolejenost“ konfigurace prvků, na nichž je aktuální svět v prozaickém textu postaven. Tato „vykolejenost“ nese silné existenciální poselství, jež často ústí do bizarních a brutálně násilných situací. Nejedná se však o morality předvádějící svět bez Boha jako nějakou připomínku „memento mori“ současnému člověku. Tvůrce skrze svoji geniální imaginaci vytváří temně poetická díla přinášející široký intelektuálně-emocionální zážitek. McCarthyho texty tvoří pevné základy pro výstavbu sebejisté a komplexní umělecké vize.

Sestup k mýtu

Vnější tma není v autorově bibliografii z tohoto hlediska výjimkou. Přesto, že se příběh odehrává někdy počátkem 20. století, jeho postavy žijí v podivném bezčasí nabývající charakteru zlého snu. Román tak tvoří mytický prostor, v němž ještě (nebo už) jasně neexistují hranice dobra a zla. Vycházeje z Adornova pojetí počátku věku osvícenství jako gesta vymanění člověka z iracionality a nerozlišenosti mytického světa, které rozebírá na příkladu homérské Odysseje (Dialektika osvícenství, OIKOYMENH, 2010), lze vnímat vyznění Vnější tmy jako zakoušení mýtopoetické zkušenosti. Přechod od mýtu k racionálnímu pojetí světa zakládá jak vnímání času jakožto proměny (počátek historie)tak individuaci člověka jako autonomního jedince. Takto by bylo možné McCarthyho text vykládat také jako polemiku s všeobecně přijímanou racionalitou západní civilizace: osvícenství jako dějinný vývoj k lepším zítřkům selhává a člověk upadá zpět do nerozlišenosti „vnější tmy“. Z tohoto pohledu lze také dobře zkoumat spojitosti a rozdíly mezi ranou Vnější tmou a pozdní Cestou. Hrdinové Cesty se také pohybují v iracionálním a brutálním světě, v němž se zastavil čas – jejich cesta na jih je jen záminkou k pohybu (zdánlivé změně), který ve skutečnosti nemá žádný smysl. Pád do temna zde však má zcela konkrétní příčinu, jíž je pravděpodobně jaderná katastrofa, jejíž okolnosti zůstávají neznámé. Na rozdíl od alegorických obrazů Vnější tmy je v Cestě tohoto vyjádření dosaženo větší mírou pomocí žánrových prostředků. Kanibalské skupinky „raiderů“ kupříkladu připomínají propriety dobrodružných snímků jako Šílený Max George Millera (Mad Max, 1979) či Soudný den Neila Marshalla (Doomsday, 2008).

Směřování k takovému „temnému poselství“ v různých podobách je pro tvorbu Cormaca McCarthyho charakteristické. Po dočtení všech jeho knih zůstává v mysli trvalá ozvěna ze smrtící síly literární obraznosti. Koho tedy neodradilo řádění kanibalského a nekrofilního masového vraha Lestera Ballarda v Dítěti Božím ani bestiální orgie Glantonova gangu v Krvavém poledníku, tomu lze existenciální dávku Vnější tmy jedině doporučit.

Název: Vnější tma
Autor: Cormac McCarthy
Počet stran: 224
Cena: 288 Kč
Vydal: Argo, 2011

Marek Jančík