Les v domě

„Takový les přeci je – klidný a tichý, když se mu nestavíte na odpor a plníte jeho přání, ale temný, děsivý, silný, surový a nelítostný, když se mu protivíte.“
 – citace z knihy, str. 216 –

Miluji knihy paní Aleny Mornštajnové, všechny jsou psány s neuvěřitelným procítěním. A nejinak je tomu i s románem „Les v domě“, který vydalo nakladatelství Host. O knize se toho namluvilo dost a celý ten humbuk kolem mě přinutil přečíst si knihu až nyní, s jistým odstupem.

Pro mne představovalo čtení tohoto depresivního příběhu opravdovou bolest. Bolest, kterou pochopí jen ten, kdo vlastní dítě mít nemůže a pak čte, jak si tohoto daru jiná žena, matka, a vlastně celá rodina, NEVÁŽÍ. Rozumově si pak opět pokládá otázku, jak je možné, že takovým lidem život dítě „věnoval“ a těm, kteří by malému drobečkovi snesli modré z nebe, dáno shůry prostě není.

Cácorce dává její nejbližší rodina – matka, děda, babka – s každou větou a činem najevo, jak zbytečná, otravná holka to je, jak jim ztěžuje život, jak o ni vlastně vůbec nikdo z nich nestojí. Přitom byla ukázkovým hodným a bezproblémovým dítětem. Následkem jednání nejbližších však byla tichá, zamlklá, bázlivá, stydlivá a vždy někde v pozadí. Šedá, neviditelná myš. Naučila se lhát, což byl její přirozený obranný mechanismus, který vlastně odkoukala od okolí. Jenže lhát se nemá a každá lež má jisté a často nenávratné důsledky…

Uvažování malé, devítileté holky, bylo srdcervoucí: „Nechtěla jsem být sama sebou. Nebyla jsem se sebou spokojená. Věděla jsem, že nejbezpečnější způsob existence je být takovým člověkem, který splyne s okolím. V přítomnosti babi jsem byla nevděčná zahořklá holka, s dědou malý ustrašenec, s mámou dcera, s níž jsou jen samé problémy. Moje opravdové já se nestihlo vytvořit. Měnila jsem se podle očekávání člověka, který se na mě díval, protože jsem toužila všem vyhovět. Myslela jsem, že když budu taková, jakou si mě lidé přejí mít, když budu říkat, co chtějí slyšet, přijmou mě mezi sebe“ (citace z knihy, str. 65-66).

Dívka by raději vůbec neexistovala. Nechce být nikomu na obtíž, a to zejména vlastní rodině! Bože, co je to za dětství, když se musí mít dítě neustále na pozoru – co řekne, co udělá a nejlepší kamarádkou je jí imaginární holčička? A hlavně, co si s sebou odnese do dospělého života?

„Bolest možná jednoho dne odezní, ale vzpomínku na ni nevymažete nikdy.“
– citace z knihy, str. 141 –

Mistrovské dílko. Děkuji za něj. Ač pro citlivé duše je to dost drastické čtení.

Denisa Šimíčková