Volyňská rapsodie

Už samotný „rozjezd“ nového románu „Volyňská rapsodie“ známé české autorky Anny Strnadové byl nesmírně bolavý a strach, co mě čeká dále, se neustále stupňoval. O to víc, co jsem shlédla film Volyň. Dá se říci, že od prvních stran jsem měla tendenci zadržovat dech.

Příběh se četl nadmíru dobře. Ten jazyk, styl, popisy přírody, vztahy mezi lidmi – fantazie. Autorka má spisovatelský um prostě v krvi, to se pozná. Rozhodně stojí za to zaměřit zrak i na její další románové počiny.

Přibližně 16 tisíc Čechů se od druhé poloviny 19. století usídlilo ve Volyni. Přijali nabídku ruského cara, který je nalákal na nevyužitou zemědělskou půdu, bydlení a lepší život. Lidé ve vidině lepších zítřků prodali v Čechách veškerý svůj majetek a rozjeli se do nových končin, nového domova. Čekala je však jen bída, těžká dřina, zima a nikdy nekončící hlad. Obrovskou pokoru cítím k prvním Čechům, kteří zda přišli a celé vesnice si museli vybudovat sami. Neskutečná robota a drsná krajina vysávala lidskou sílu. Mnozí zde nechali své zdraví, ale jejich vůle a odhodlání byla obdivuhodná.

V knize sledujeme nejen nesnáze prvních osídlenců, ale rovněž jejich potomků.

„Ve válce je hrdinství tak obtížné.“
– citace z knihy, str. 82 –

Jestli to však měli nově příchozí těžké, jejich děti to neměli o moc jednodušší. První vlna nevole se na české vesnice snesla už tehdy, nemohlo za to nic jiného než náboženství a národnostní rozepře. Druhá generace volyňáků zažívala strach z nedalekého hřmění dělostřelecké palby vojáků za první a následně i druhé světové války. Na rodiny se snáší nejrůznější strádání, nemoci ale i smrt. Ukrajinci se s Čechy sice sžili, ale stále si od nich udržovali jistý odstup. Například smíšená manželství se uzavírala spíše výjimečně.

Lidská zloba a nenávist se probouzí i tam, kde by ji člověk nečekal. Práce pro nepřítele, odevzdávání povinných dodávek z každé úrody z vlastních polí a zahrad, ale také vypalování vesnic a střílení civilistů – ničeho z toho se ani Němci, ani banderovci neštítili. Jak Němci, tak ukrajinské povstalecká armáda krok za krokem zneuctili lidskost každým svým činem.

„Nebezpečí se ploužilo inkognito a čekalo na příležitost.“
– citace z knihy, str. 90 –

Moc mě potěšila zmínka o osvobození Opavy, mého rodného města. Neměla jsem ani potuchy, kolik volyňských Čechů muselo narukovat a bojovat za naše osvobození.

Poměrně velká část románu je následně věnována tématu reemigrace volyňských Čechů zpět na území Československa. Chudáci prchají před Stalinovou tyranií a kolchozy, ale jeho vliv nakonec zasáhne i do Čech. Klidu tedy nedojdou ani v nové domovině.

Příběh nekončí zrovna pozitivně, naopak, smutek a bezpráví pocítíte z každé věty. Proto doufám v pokračování, jež by mě velice potěšilo. Zajímá mne, jak si „volyňáci“ povedou dále, jaké budou jejich další osudy, protože mi za těch 300 stran přirostli k srdci.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Argo.

Denisa Šimíčková