Deník lehký holky

Přiznám se.

Když jsem poprvé vzal Deník lehký holky do ruky, čekal jsem něco úplně jiného.

Provokaci.

Marketing postavený na sexu.

Možná sbírku pikantních historek, které mají šokovat čtenáře a dobře se prodávat na sociálních sítích.

Jenže po několika desítkách stran mi došlo, že jsem naletěl stejně jako většina lidí.

Protože tahle kniha není o sexu.

Je o samotě.

Celeste Will je dvaadvacetiletá studentka práv. Přes den chodí na přednášky, jezdí tramvají, řeší zkoušky a žije život, který nijak nevybočuje z davu. Po nocích se ale mění v placenou společnici a vstupuje do světa, který většina lidí zná jen z předsudků nebo filmů. Svůj dvojí život popisuje otevřeně a bez příkras.

A právě tahle obyčejnost je na celé knize nejvíc znepokojivá.

Společnost má jasno.

Lehká holka.

Prostitutka.

Escort.

Jenže Celeste tenhle jednoduchý obraz rozbije během několika kapitol.

Neobhajuje se.

Neprosí o pochopení.

Jen vypráví.

A nechává čtenáře, aby si vlastní soud udělal sám.

Ano, sex v knize samozřejmě je.

Jenže překvapivě není tím nejdůležitějším.

Nejsilnější jsou chvíle, kdy klienti přestanou být klienty.

Kdy místo svlékání začnou mluvit.

O manželství.

O samotě.

O dětech.

O životě, který se někde cestou rozpadl.

A najednou pochopíte něco, co jste možná vůbec nečekali.

Mnozí muži si nekupují tělo.

Kupují si hodinu, během které je někdo skutečně poslouchá.

Bez odsuzování.

Bez očekávání.

Bez výčitek.

To je možná největší paradox celé knihy.

Sex je často jen vstupenka.

To, po čem klienti skutečně touží, je pozornost.

Velmi silná je i autorčina schopnost popsat vlastní rozpory.

Není vykreslená jako oběť.

Ani jako žena, která svůj život romantizuje.

A pak jsou tu peníze.

Ano, vydělává částky, o kterých většina lidí může jen snít.

A právě tady kniha pokládá nepříjemné otázky.

Kolik lidí by změnilo práci, kdyby během deseti dnů vydělali tolik, co jiní za celý rok?

Kolik studentek dnes vede podobný dvojí život?

Kolik z nich potkáváte ráno v tramvaji, aniž byste to tušili?

Celeste na tyhle otázky neodpovídá.

Jen je nechá viset ve vzduchu.

A právě proto fungují.

Na knize oceňuji ještě jednu věc.

Nepůsobí jako senzace.

Nepůsobí jako manifest.

Je to deník.

Někdy vtipný.

Někdy nepříjemný.

Někdy překvapivě smutný.

A právě proto je uvěřitelný.

Samozřejmě se najdou čtenáři, kterým bude autorčin styl připadat příliš civilní nebo příliš syrový. Jenže mám pocit, že právě to byl záměr.

Kdyby byla kniha uhlazenější, ztratila by autenticitu.

A bez ní by byla jen další provokativní zpovědí.

Takhle je něčím mnohem zajímavějším.

Je pohledem do světa, který existuje vedle nás.

A o kterém si většina lidí myslí, že ho zná.

Nezná.

Deník lehký holky není knihou o prostituci.

Je knihou o lidech.

O mužích, kteří doma přestali být slyšet.

O mladé ženě, která si vybrala život, který většina z nás nedokáže pochopit.

O penězích, které řeší mnoho problémů… ale ne všechny.

A hlavně o společnosti, která velmi ráda soudí cizí rozhodnutí, aniž by se kdy zeptala na jejich příběh.

Po dočtení jsem neměl pocit, že jsem četl skandální zpověď.

Měl jsem pocit, že jsem na pár hodin nahlédl za dveře světa, kolem kterého denně chodíme – a přitom se do něj bojíme podívat.