Červená, nebo modrá pilulka?

Že nejde jen o politika, ale i o zručného ekonomického publicistu, ukázal Janis Varufakis už před lety, kdy vydal svou relativně úspěšnou knihu Globální minotaurus. V ní vysvětluje kontext globální ekonomické krize v roce 2008, která byla jedním z faktorů podílejícím se na bankrotu jeho rodné země, Řecka.

Nová kniha má zcela neotřelý koncept. Je celá psána v druhé osobě a adresátem je jeho čtrnáctiletá dcera Xenie. Varufakisovou snahou není nic skromnějšího, než pomocí vhodných příměrů objasnit svému dítku fungování globální ekonomiky, nejlépe v komparaci s minulostí
(tady je skvěle vysvětlen např. význam dluhu). Autor nemyslí jen na svou dceru, ale i na české čtenáře, pro něž v rámci českého vydání knihy napsal exkluzivní předmluvu. To vždy pomůže, snažíte-li se něco pečlivě a laskavě vysvětlit.

A spousta věcí se mu vysvětlit podařila – ukázat, že kapitalismus není nic přirozeného, ale jde o novinku posledních dvou set let či na vhodných příkladech demonstrovat, že ekonomika dnes neslouží většině lidí, ale většina lidí ekonomice. Množství příměrů a metafor
nicméně posléze vede k tomu, že se ztrácí jejich účel a je otázkou, zda je čtrnáctiletá teenagerka schopna všechny tyto příměry promítnout do kontextu finančních trhů či teorie neoliberalismu. Třeba kapitola o bankách je popsána natolik opisně, že nabízí více možností
výkladu. Naopak za velmi užitečný počin lze považovat kapitolu, kde autor rozbíjí tradiční stereotyp, že „kdo chce, práci si najde“ založený na předpokladu, že čím nižší cenu za práci dělník nabídne, tím větší je jeho šance na uplatnění. Varufakis na ekonomických modelech
dokládá, že klesající cena práce může oproti trhu peněz poptávku po práci naopak snižovat.

Ač to není cílem knihy, Varufakis se na konci snaží přijít s řešením. Podobně jako Švihlíková či Kleinová, i Varufakis vidí cestu v demokratizaci (to už víme) a odhalení pravdy o globální ekonomice, kdy autor používá příměr se slavnou scénou z Matrixu (červená či modrá pilulka?). Nicméně to už také víme. V dnešní hyperinformační době , kdy wikileaks zcela demaskovaly mýty o „hodných a zlých“ státech a tvrzení o neomylnosti neoliberální ekonomie byly zcela smeteny realitou ekonomické krize v roce 2008, už nemusíme dohledávat fakta na tajných anarchistických přednáškách. Rezignovaní občané však i přes vědomí nelegitimity ekonomicko-politické reality propadají apatii. Varufakis knihu uzavírá: „odhalíš lži mocných a obnažíš tak jejich hloupost a ošklivost. A tohle bude tvojezadostiučinění.“

Hezké. Ale těm mocným je to úplně fuk.

Ukázka:
Ve společnosti, v níž žijeme, si všimneš překvapující skutečnosti: v tučných letech jsou
podnikatelé a bankéři proti státu. Obviňují ho z „brzdění vývoje“. Nazývají ho „parazitem“,
který se přiživuje na „soukromé ekonomice“ – tedy na nich samotných, prostřednictvím daní.
Jsou silně proti jakékoliv zásadní intervenci státu do ekonomiky.
(…)
Bankovní krach a krize, která obvykle následuje, tento obraz dramaticky proměňuje: se
začátkem řetězové reakce, která dovede bankéře na hranici bankrotu, začnou bankéři a
podnikatelé vyžadovat od státu pomoc. Požadují záchranu ze státních peněz, aniž by je                                                                           zajímalo, kde se vezmou. Z jejich strany je to logické: v těžkých časech chtějí, aby je společnost
chránila, ale když se jim daří, tak popírají, že mají vůči společnosti také závazky.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)