Smolná vteřina

Audiokniha Smolna vterina Hakan Nesser
Audiokniha Smolná vteřina

audiokniha

Autor: Håkan Nesser
Čte: Martin Zahálka
Překlad: Jaroslav Bojanovský
OneHotBook, 2026

Některé nehody nárazem skončí.

Jiné jím teprve začnou.

Albin Runge otočí volantem, aby se vyhnul srně.

Jeden pohyb.

Možná reflex.

Možná instinkt.

Možná chyba.

Autobus skončí ve srázu a osmnáct účastníků školního zájezdu zemře.

Runge přežije.

A právě to je jeho trest.

Håkan Nesser v Smolné vteřině nepíše především o dopravní nehodě. Píše o těch několika centimetrech mezi vinou a nevinou, kde zákon dokáže udělat čáru, ale lidské svědomí ji odmítá respektovat.

A právě tam začíná jedna z nejzajímavějších detektivek, které nestojí na otázce:

Kdo to udělal?

Mnohem víc ji zajímá:

Co vůbec znamená být vinen?

Jedna vteřina rozřízne život na dvě poloviny

Český název je mimořádně dobrý.

Originální švédský titul Den sorgsne busschauffören från Alster můžeme volně chápat jako Smutný řidič autobusu z Alsteru.

Švédové tedy dostali do názvu člověka.

My jsme dostali okamžik.

A obě varianty vlastně popisují tutéž knihu.

Protože Albin Runge už po nehodě není člověkem, který kdysi řídil autobus.

Je člověkem, který uhnul volantem.

Celý jeho další život se zmenšil na jeden pohyb rukou.

To je strašně silná představa.

Kolik rozhodnutí uděláme za život automaticky?

Brzda.

Krok stranou.

Telefonát.

Věta, kterou vyslovíme.

Věta, kterou nevyslovíme.

Většina zmizí.

A pak existuje jedna vteřina, která se odmítne stát minulostí.

Runge v ní žije ještě pět let po nehodě.

Možná víc než v přítomnosti.

Zákon ho osvobodil. Runge se osvobodit neumí.

Tohle je podle mě první velké Nesserovo téma.

Runge není klasický pachatel.

Nevyjel opilý.

Nechtěl nikoho zabít.

Uhnul před zvířetem.

Právně není člověkem, kterého by bylo možné jednoduše obvinit z úmyslného zločinu.

Jenže osmnáct lidí je mrtvých.

A on žije.

Matematika svědomí bývá jednodušší než trestní zákoník:

Oni zemřeli. Já jsem řídil. Já jsem přežil.

Hotovo.

Nesser velmi dobře chápe, že vina nepotřebuje soudce.

Dokáže si ho vyrobit sama.

A někdy bývá mnohem horší.

Runge proto působí jako člověk, který si už dávno odpykává trest, přestože nikdy nedostal rozsudek.

Pak začnou přicházet anonymní výhrůžky podepsané Nemesis.

A najednou se nabízí otázka:

Co když někdo pouze vykonává trest, který podle něj justice nedokázala uložit?

Nebo je všechno jinak?

Nemesis je dokonalé jméno

V řecké mytologii není Nemesis jen obyčejnou bohyní pomsty.

Je spojena s odplatou a narovnáním porušeného řádu.

A přesně proto to jméno v Nesserově příběhu funguje.

Protože tady někdo rozhodl:

Rovnováha nebyla obnovena.

Osmnáct lidí zemřelo.

Řidič žije.

Taková rovnice podle něj nemůže zůstat otevřená.

A to je mnohem znepokojivější motiv než anonymní vrah s nožem.

Protože pomsta se tady může převléknout za spravedlnost.

A když si člověk začne myslet, že jen „napravuje rovnováhu“, dokáže si omluvit téměř cokoli.

Gunnar Barbarotti není detektiv, který by běžel rychleji než příběh

A díky bohu.

Nesserův Gunnar Barbarotti není vyšetřovací stroj.

Nesbírá stopy s rychlostí Sherlocka Holmese.

Nevstoupí do místnosti a z popela cigarety neodvodí krevní skupinu pachatele.

Přemýšlí.

Pochybuje.

Mluví s Evou Backmanovou.

Nechá věci chvíli ležet.

Pak se k nim vrátí.

A občas má pocit, že někdo nebo něco skládá náhody před něj.

Barbarotti má zvláštní vztah k Bohu a Prozřetelnosti. Ani jeho vlastní víra přitom nepůsobí pevně a dogmaticky. Spíš jako dlouhodobá debata s někým, u koho není úplně jisté, zda sedí na druhé straně stolu.

To je na té postavě krásné.

Barbarotti není věřící detektiv.

Je člověk, který si není jistý, zda je náhoda skutečně jen náhoda.

A Smolná vteřina mu pro takovou pochybnost poskytuje skoro laboratorní podmínky.

Co když náhoda není opakem řádu?

Na tom stojí druhá velká vrstva knihy.

Srna vběhne před autobus.

Runge uhne.

O několik let později se něco stane.

Pak další věc.

A pak Barbarotti s Evou při pobytu na Gotlandu narazí na člověka, který se nápadně podobá muži považovanému za mrtvého. Původní případ se tím znovu otevře.

Nesser si s náhodou hraje skoro provokativně.

V klasické detektivce bývá náhoda podezřelá.

Dobrá zápletka by měla být precizní hodinový strojek.

Všechno má příčinu.

Každá stopa někam vede.

Nesser ale říká:

A co když lidský život není dobře napsaná detektivka?

Co když do něj opravdu vstupují srny, trajekty, dovolené, náhodná setkání a lidé, které potkáme o pět let později právě tam, kde bychom je nečekali?

Barbarotti tomu někdy říká Prozřetelnost.

Skeptik tomu řekne náhoda.

A Nesser nám nedá jistotu, který z nich má pravdu.

Detektivka, která má ráda čekání

Pokud někdo potřebuje mrtvolu každých padesát stran, může být Smolná vteřina testem trpělivosti.

Nesser nespěchá.

A někdy nespěchá opravdu důkladně.

Jeho postavy jedí.

Jedou autem.

Mluví.

Uvažují.

Pozorují krajinu.

Vzpomínají.

Vedou rozhovory, které by v seriálové adaptaci nejspíš scenárista zkrátil na třetinu.

Jenže právě to je součást Nessera.

Případ není dálnice od zločinu k odhalení pachatele.

Je to cesta okreskami.

Občas sjedete někam, kam jste možná vůbec nepotřebovali.

A pak zjistíte, že vás právě tahle odbočka bavila nejvíc.

Dobře to vystihovaly už švédské ohlasy na původní román: oceňovaly právě jeho pomalost, humor a klidný způsob vyprávění.

Eva Backmanová není Watson

To je důležité.

Eva nemá v příběhu stát vedle Barbarottiho a pokládat mu otázky, aby mohl čtenáři vysvětlovat, jak je chytrý.

Je partnerka.

Profesně i osobně.

A jejich vztah dává románu velmi specifický rytmus.

Případ se prolíná s obyčejným životem.

Což je něco, co Nesser umí výborně.

Policisté u něj neexistují pouze ve chvíli, kdy někdo zemře.

Mají věk.

Vztahy.

Únavu.

Pochybnosti.

A schopnost mluvit o úplně jiných věcech než o zločinu.

Právě proto Barbarottiho série působí jinak než mnoho severských detektivek.

Nesser nepotřebuje svého policistu permanentně ničit alkoholem, depresí a třemi rozvody, aby mu dodal hloubku.

Stačí mu člověk.

A pak zmizí řidič

Runge s manželkou změní plány, odplují trajektem ze Švédska a podle svědků Runge přepadne přes palubu.

Zmizí.

Případ postupně vychladne.

A máme další krásnou Nesserovu otázku:

Je nezvěstný člověk mrtvý, pokud všichni přijmou, že mrtvý je?

Právně existují postupy.

Policejně existují závěry.

Lidsky ale zbývá pochybnost.

A Barbarotti je přesně ten typ člověka, kterému se pochybnost dokáže usadit někde v hlavě a po několika letech znovu zaklepat.

To je jeho skutečná detektivní superschopnost.

Ne genialita.

Neschopnost úplně zapomenout.

Martin Zahálka nic netlačí. A právě proto funguje.

Pro tuhle knihu je Martin Zahálka výborná volba.

Jeho hlas má přirozenou váhu.

Nemusí ji vyrábět.

Nepotřebuje každou hrozbu šeptat a každý dramatický moment zvýrazňovat vykřičníkem v hlase.

A Nesser by takovou interpretaci ani nesnesl.

Tohle není thriller, kde interpret musí posluchače neustále držet za límec.

Zahálka dělá něco lepšího.

Nechává text stát.

Když přijde humor, nepřemaluje ho.

Když přijde melancholie, nezačne „hrát smutek“.

Když Barbarotti filozofuje, nepůsobí z něj kněz.

A když nastane ticho, Zahálka nemá potřebu ho okamžitě zaplnit emocí.

To je podle mě známka dobré audioknižní interpretace.

Někdy není největší výkon přidat hlasu další vrstvu.

Je jí jednu ubrat.

Zahálkův Barbarotti už není jen textová postava

Po několika hodinách se stane zvláštní věc.

Přestanete tolik vnímat, že někdo čte knihu.

Barbarotti prostě začne mít Zahálkův rytmus.

Jeho lehkou unavenost.

Ironii.

Odstup.

A zároveň zvědavost.

U detektivních sérií je to mimořádně důležité.

Interpret může vytvořit zvukovou identitu postavy skoro stejně silnou jako její literární charakteristika.

Tady se to daří.

Zahálka nemusí používat deset výrazně odlišných hlasových masek.

Stačí jemné změny tempa, důrazu a barvy.

Výsledkem není rozhlasová hra.

Je to vyprávění.

A Nesser je především vypravěč.

Dvanáct hodin není málo

Audiokniha má něco přes dvanáct hodin.

A ano, místy by se dalo škrtat.

Nesser se rád zastaví.

Někdy až příliš.

Některé rozhovory mají větší radost samy ze sebe, než kolik přinášejí případu.

A pokud posluchač očekává kriminálku vystavěnou jako sérii cliffhangerů, může se kolem třetí nebo čtvrté hodiny začít ptát:

Kdy se to konečně rozjede?

Moje odpověď je:

Ono už to jede.

Jen ne tam, kam jste čekali.

Smolná vteřina není závod.

Spíš dlouhá jízda autobusem krajinou, při které až pozdě zjistíte, že důležitější než cílová stanice bylo to, o čem se cestou mluvilo.

Jediný okamžik a nekonečné množství verzí

Čím víc jsem nad tím příběhem přemýšlel, tím zajímavější mi připadala samotná nehoda.

Představme si alternativy.

Runge neuhne.

Srazí srnu.

Možná se nic jiného nestane.

Je hrdina?

Ne.

Je vrah zvířete?

Možná.

Uhne o deset centimetrů méně.

Autobus zůstane na silnici.

Nikdo o tom nikdy nenapíše knihu.

Uhne přesně tak, jak uhnul.

Osmnáct mrtvých.

Zůstane vina.

Člověk se ohlíží zpátky a mozek mu začne vyrábět tisíce světů, ve kterých stačilo pohnout volantem trochu jinak.

Jenže v žádném z nich nežije.

Žije jen v tom jednom.

To je možná nejkrutější podoba výčitek.

Nejde změnit minulost.

Ale mozek ji dokáže donekonečna přehrávat v alternativních verzích.

Proto je Smolná vteřina mnohem víc o svědomí než o policii

Policie řeší, co se stalo.

Svědomí řeší, co to znamená.

A tyhle dvě otázky nemají vždy stejnou odpověď.

Albin Runge je tím téměř dokonalá Nesserova postava.

Je možné být bez právní viny a přitom se cítit vinen.

Je možné být obětí a zároveň se považovat za pachatele.

Je možné přežít a vnímat přežití jako něco, za co bychom se měli omlouvat.

A někdo jiný může takovou slabinu využít.

Tady už se detektivka mění v psychologickou hru.

Největší zločin možná není ten, který vyšetřujeme

Tohle je na Nesserovi sympatické.

Neustále trochu posouvá pozornost.

Myslíte si, že jde o výhrůžky.

Pak o zmizení.

Pak o možnou smrt.

Pak o člověka na Gotlandu.

Ale pod tím stále leží jedna starší událost.

Autobus.

Sráz.

Osmnáct mrtvých.

A jedna srna.

Jako kdyby všechny další dějové větve vyrůstaly z jediné vteřiny.

To je výborná konstrukce.

Ne proto, že je komplikovaná.

Ale protože je tematicky přesná.

Smolná vteřina není temná. Je smutná.

A to není totéž.

Severské krimi bývá často „temné“.

Sérioví vrazi.

Mučení.

Sníh.

Alkohol.

Rozbití detektivové.

Nesser nepotřebuje tolik černé barvy.

Jeho svět je spíš melancholický.

Lidé stárnou.

Něco pokazí.

Někoho ztratí.

Něco si vyčítají.

Něco nechápou.

A přesto ráno vstanou, uvaří kávu a pokračují.

To je mnohem bližší skutečnému životu než většina dokonale psychopatických vrahů.

Proto mě Smolná vteřina zasáhla víc tím, co je v ní tiché, než tím, co je kriminální.

Na začátku Smolné vteřiny stojí řidič autobusu.

Před ním srna.

Za ním plný autobus.

A mezi tím vším možná jedna sekunda.

Většina lidí by ji zapomněla.

Albin Runge v ní zůstane žít.

A právě proto je pro mě Nesserův román mnohem zajímavější jako příběh o čase než jako čistá detektivka.

Minulost totiž nemá stejnou délku pro každého.

Kalendář řekne:

Bylo to před pěti lety.

Svědomí odpoví:

Bylo to právě teď.

Gunnar Barbarotti se pak nepokouší pouze vyřešit starý případ. Snaží se zjistit, jestli se za všemi těmi náhodami, výhrůžkami, zmizením a znovuobjevenými stopami skrývá nějaký řád.

Možná ano.

Možná tomu říkáme Bůh.

Možná Prozřetelnost.

Možná pachatel.

A možná máme jen mimořádný talent spojovat tečky, protože nás děsí představa, že některé události nemají žádný vyšší důvod.

Martin Zahálka tenhle svět interpretuje přesně tak, jak si podle mě zaslouží.

Nekřičí.

Nespěchá.

Nesnaží se Nessera vylepšit.

Jen mu propůjčí hlas a nechá ho pochybovat.

A po dvanácti hodinách ve mně nakonec nezůstala otázka, kdo co provedl.

Zůstala jiná:

Kolik z našeho života skutečně určují velká rozhodnutí – a kolik několik smolných vteřin, o kterých v okamžiku, kdy přijdou, vůbec netušíme, že si je budeme pamatovat až do smrti?

Možná právě proto je český název tak přesný.

Ve švédském originálu je v názvu smutný řidič.

V češtině jeho osud.

A Nesser mezi těmi dvěma dokáže vystavět celý román.

Ukázku z audioknihy naleznete na stránkách Audiotéky – zde.

logo, zdroj:www.audioteka.cz
Audiokniha Smolna vterina Hakan Nesser
Audiokniha Smolná vteřina

Více z LaCultury...

  • Audiokniha Dech smrti Arnaldur Indri ason19. listopadu, 2026 Dech smrti audiokniha Autor: Arnaldur IndriðasonČte: Marek HolýPřeklad: Helena SmolakováVydavatelé: Audiotéka / MOBA Kost nepotřebuje mluvit, aby někoho obvinila. Stačí, když dostatečně […]
  • Město kostí26. ledna, 2026 Město kostí aneb když minulost vyplave na povrch… a Harry Bosch je u toho Harry Bosch je detektiv, který nevěří na náhody, rychlá řešení ani pohodlí.A Město kostí je přesně ten typ příběhu, který […]
  • Washington Poe a Křeslo vykoupení12. ledna, 2026 Washington Poe a Křeslo vykoupení Audiokniha Křeslo vykoupení je ukázkou moderního kriminálního thrilleru, který nestaví jen na samotné zápletce, ale především na psychologické hloubce postav, temné atmosféře a […]
  • Černé léto6. května, 2024 Černé léto Audiokniha "Černé léto" od M. W. Cravena, namluvená Martinem Zahálkou, je napínavý thriller, který vás nenechá odpočinout. Tento temný a chytlavý příběh se točí kolem detektiva Washingtona […]
  • Česká audiodetektivka Prameny Vltavy22. února, 2022 Česká audiodetektivka Prameny Vltavy Pomsta. Strach. Nejistota. Zapomnění. Hamižnost. Nenávist. Opuštěnost. To jsou jen některé z přísad detektivního příběhu Prameny Vltavy, který bych se neostýchala zařadit také mezi […]
  • Černá zátoka21. listopadu, 2026 Černá zátoka Černá zátoka audiokniha Autor: Peter MayČte: Jiří DvořákPřeklad: Linda KaprováOneHotBook, 2026 Z ostrova se dá odstěhovat. Z minulosti hůř. Fin Macleod to zkoušel deset […]
  • Historie Duny III.: Bitva o Corrin (audiokniha)28. října, 2026 Historie Duny III.: Bitva o Corrin (audiokniha) Autoři: Brian Herbert, Kevin J. AndersonInterpretace: Jana Stryková, Marek Holý Ve světě Duny existuje jedna věta, kterou zná skoro každý: „Nevytvoříš stroj k obrazu lidské […]
  • Buďte boží v angličtině (audiokniha)16. října, 2026 Buďte boží v angličtině (audiokniha) Autor a interpret: Radek ProvázekGrada, 2026 Nejhorší věta, kterou můžete při učení cizího jazyka slyšet, je: „Nebojte, tohle je jednoduché.“ Protože většinou následuje […]
  • Silo25. července, 2026 Silo Autor: Hugh HoweyInterpretace: Zuzana Kajnarová Některé sci-fi romány stojí na vesmírných bitvách. Jiné na technologiích, které si zatím neumíme ani představit. Silo jde úplně opačnou […]
  • Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte23. července, 2026 Rozvíjejte naplno mozek svého dítěte Autor: Daniel J. Siegel a Tina Payne BrysonInterpretace: Jana Štvrtecká Rodičovství má jednu zvláštní vlastnost. Člověk může být v práci klidný, racionální a schopný řešit složité […]
  • Nevyměkni22. července, 2026 Nevyměkni Autor: Stephen KingInterpretace: Klára Sedláčková Oltová Stephen King už dávno nemusí dokazovat, že umí vyvolat strach. V posledních letech ho zjevně víc zajímá něco jiného: co všechno […]
  • Podvod zlatého faraona17. června, 2026 Podvod zlatého faraona „Jednoho dne zjistíme, že mýty obsahují skutečnost. Zatímco to, co jsme považovali za historii, bylo mýtem, který jsme si vymysleli.“ – Gerard Massay, str. 8 – Egypt – vykopávky a […]